Výzva všem tvorům i netvorům

Všichni mě máte určitě hrozně rádi, a tak to musíte mít hrozně rádi i Myriádu Netrefkoulovou, a budete strašlivě a nesmírně hodní, když se proklikáte všemi těmi odkazy tady.

Vote for Lostprophets in the Kerrang! reader's poll! http://www.visiblenoise.com/lp.php?t=17&m=401 

Vote for Lostprophets in the Rock Sound reader's poll! http://www.visiblenoise.com/lp.php?t=16&m=401

Skauti, bolavé nohy a záhada tulipánu

 O víkendu jsem měla o zábavu postaráno. V pátek jsem s bratrancem nasedla do auta a ujížděla pryč od Prahy, za svými milými skauty. Program měl tentokrát na starost Růža, kterého jsme cestou nabrali v Liberci, a který pak i nadšeně řídil (ach, ti s čerstvým řidičákem...), takže jsme nemuseli dělat skoro nic. Zklamal nás trochu malý počet dětí, ale už samotný Kája Vaníčků vydá za deset, tak je to snad nakonec dobře. Než jsme dohráli první hru s poznávámín stop zvířat a ovoce apod., byla už tma jako v pytli. To víte, sraz ve čtyři. Pak jsme si prohlíželi KPZky (hlaste se, kdo ví, co to je!) a vymýšleli, jaká hrozivá zranění a nebezpečné situace se s nimi dají řešit. Snědli jsme hromadu šopského salátu a vyrazili na poslední hru toho dne, ukrást druhému družstvu hořící svíčku a donést ji k sobě.

To se nikomu za celou dobu hraní nepodařilo. Mezitím se dali "zabíjet" členové nepřátelského družstva tím, že se nahlas přečetlo číslo, které měli přišpendlené na zádech. To ze hry udělalo velmi kontaktní sport. Říkám to tu z toho důvodu, že je sice nepravděpodobné, že se na nás v té tmě někdo díval, ale jestli ano, já přísahám, že jsem se toho Mácu nesnažila znásilnit!

 Druhý den byl výlet, o kterém mluví druhá část nadpisu. Pro chromajzlíky je i půlhodinová procházka až dost, takže poté, co jsme ušli 18 km, jsem překvapená, že klouby stále drží a kotník je ještě jakž takž pohyblivý. Ale byla jsem tak poprvé pěšky v Německu, cestou jsme plnili různé úkoly, samosebou koncipované pro skautíky, tak jsme chodili podle buzoly, měřili kilometry trasy na mapě, nebo počítali výšku stromu pomocí metrového klacku. Večer jsem se tak tak doplazila do bytu a po krátkém řešení výsledku tohoto srazu a po vydatné koupeli jsem upadla do slastného bezvědomí. To mám ale krásné zážitky, co?

 Třetí část nadpisu se týká mé poslední dobou až katastrofálně špatné paměti. V bločku jsem nalezla lísteček s básní o tulipánu a jakési mrtvé dívčině. Písmo je moje. Ale kdybyste mě zabili, já absolutně nevím nejen jak se tam ocitla, ale zda jsem ji odněkud opsala, nebo dokonce sama složila. Google ji nenašel, ale na myšlenky na mrtvé dívčiny a tulipány si nevzpomínám, tak kurňa čí je to báseň?! Přitom to nemůže být dlouho, co jsem to tam zapsala, ten bloček jsem donedávna měla zastrčený hluboko v nepořádku doma a až někdy v létě jsem ho vytáhla a až po tom okamžiku se tam mohl ten zatracený tulipán ocitnout. Některé myšlenky v té básni se mi zdají na mě podivně hluboké (když už něco píšu, je to vždycky spíš pro srandu, viz moje povídky-parodie, nebo má básnička Ufoun z planety Země), ale ani po několika zkusmých překladech do angličtiny se Google neuvolil jakoukoli část textu básně najít. A proto se táži, zná někdo nějaký způsob, jak se dozvědět, jak se ocitají mrtvé holky a kytky v mém notýsku? Hypnózu prosím beru jako poslední možnost.

 To jen na ilustraci stavu mé paměti. Poslední dobou v půli cesty někam zapomenu, kam to vlastně jdu. Že jsem se ještě nezabouchla mimo byt bez klíčů u sebe je zázrak, nebo spíš otázka času. Mám podezření, že se letos rozhodl můj mozek napodobit medvědy a uložit se k zimnímu spánku. Mějte proto se mnou prosím strpení aspoň do března, až roztaju, do té doby budu asi extrémně natvrdlá.

 Tak, ještě pohádku, a zvonec.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Klep, klep, klep!"
To jsou Vánoce za dveřmi!
Není to má kravička.

Zmrzlý Václavák a nuda v Praze

Tak jak jsem slíbila, píšu znovu. Máte štěstí, že se Klub Terryho Pratchetta postaral, aby bylo o čem psát. Jak je zřejmé z nadpisu, mrzlo se. Chytří z nadpisu poznali i kde. Tak tedy, v sobotu 24. října jsem se účastnila akce Frozen Prague, prvního recesistického počinu vznikající skupiny Omracuc pod Hadatiho vedením. Na poslední chvíli jsem zlanařila i bratra s jeho polovičkou, takže dohromady s mou polovičkou jsme se tam sešli jako čtyřčlenná skupinka, což je 3,6% všech zmrzlých účastníků (a kdo je zvědavý, celkový počet zmrzlých z toho zjistí). K tomu ještě někoik kameramanů a jeden Smrť.

Kdo o akci tohoto typu ještě neslyšel, ať si představí větší plochu, v našem případě dolní část Václavského náměstí, na které přibližně ve stejný okamžik většina z chodců znehybní a ve stále stejné poloze setrvá několik minut. Pak opět v přibližně stejnou chvíli rozmrznou, plynule dokončí započatý pohyb a jdou dál svou cestou. Netřeba dodávat, že nemrznoucí chodci jsou vývojem situace překvapeni, znervózněni, někteří spěšně místo opouští, někteří zblízka studují zmrzlíky, někteří se ihned shánějí po fotoaparátu. Inu, lidi.

Akce se zřejmě docela vydařila. Když se nehýbete, moc toho v okolí nevidíte, ale pohybující se účastníci se vyjadřovali k vizuálnímu dojmu velmi kladně. Měli jsme i dost dobré polohy zmrznutí. Někdo zmrznul na kolečkových bruslích (odvaha!), Aldy s dívčinou na zádech, skoro každý nějak jinak. V naší čtyřčlenné skupince jsem si já oblékala bundu, má polovička mi do ní galantně pomáhala, brácha telefonoval a jeho polovička ho galantně tahala za kravatu. Na internetu jsem ještě téhož dne objevila krátký článek o této akci, vygooglete si "václavské náměstí frozen prague" a snad to taky najdete. ;-) Oficiální video z akce se právě tvoří a až se dohlásí podle čísel účastníci, bude na youtube a kdoví kde všude. Dám vědět. ;-)

Druhým tématem těchto dnů je nuda. O víkendu jsem se dozvěděla, že z loňských zkoušek mi byly uznány všechny, což je na jednu stranu super, protože nemusím opakovat ty už jednou úspěšně složené, ale zároveň to znamená, že na tento semestr mi vlastně zbývá jen ta zpropadená státověda a dva nepovinné předměty, z toho ta rekonstrukce není ani každý týden, ale zatím se scházíme co dva týdny. Nebýt toho, že zítra brzo ráno mám latinu, mohla bych být už v pondělí večer na Moravě a užívat si teplo a pohodlí domova. Takhle si pročítám materiály k té rekonstrukci, taky poslouchám záznamy ze srpna 1968 z DVDčka co mi dal DORFL (díky, jsou tam fakt zajímavé věci!)... a jinak se děsně nudím. Odpověděla jsem na pár inzerátů lidí co chtějí doučit anglicky, taky jsme si konečně natáhla chybějící strunu na kytaru a dneska si hrála... A nejhorší je, že když se nudím, tak jím. Ach jo, zabavte mě, darebáci, nevidíte, že trpím? Ale co, ještě pár hodin a jedu domů, aspoň, že tak. Už se tam moc těším. Zuzanka sice pořád ještě neříká "teta", zato začala říkat plyšové kryse sama od sebe "myš". Ta je ale šikovná! A taky, podle vzoru tatínka vyhánějícího sousedovic krocany ze zahrady, o sebe plácá ručičkama a dělá "Uš, uš!" a takto honí po bytě kočku. No roztomilost sama. :-)

Tak, budu zase končit. Dodám ještě, že po tvůrčí snaze předminulý víkend už patrně zbývá jen jedna schůzka z bratrancem a pirátský film bude úplně dokončen. Tak ještě pohádku, ale dneska je to spoiler alert, výrok z našeho filmu!

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "A do řepy, co to děláte?! Na takové ocasoviny vás užije!"

To je kapitán Barbossa!
Není to má kravička.

PS: Elischko, doufám, že vidíš, jak jsem ti vyšla vstříc!

Kapitánův deník, dodatek...

Někdo tam nahoře asi četl můj příspěvek a poukázal na díru v jednom z mých sdělení. Ano, pár dní po první procházce padajícím sněhem mě skutečně popadne vánoční nálada,

ALE

nesmí to být poloroztátá břečka, která po dopadu na zem nevydrží ani zlomek vteřiny, kterou mi vítr fouká za límec a do uší a na tváře, takže jsem celá mokrá a místo sněhu jsou všude kolem akorát kaluže vody.

Kratší, ale brzo

Tak vám tu na zkoušku píšu dříve, jestli vám budou vyhovovat i kratší, ale častější příspěvky. Později čekám hodnocení této metody v komentářích, abyste taky něco dělali, darebáci.

Momentálně zažívám období kašlací. Jako obvykle ve velmi nevhodnou dobu mě popadl můj typický vícetýdenní kašel. Navíc je ošklivé počasí, což nevzbuzuje veselé myšlenky. Přijela jsem do Prahy a budu tu tentokrát tři týdny v kuse, na mě strašně dlouhá doba. Ale vše je nutno brát s nadhledem a nekončícím optimismem. Očekávám, že pár dní potom, co kolem sebe poprvé uvidím padat sníh, mě popadne předvánoční nadšení a budu si do sešitů na přednáškách kreslit baňky a sněhuláčky a svíčky a stromečky a voly s oslíčky nad jesličkami. Takže je to vlastně jen otázka přečkání několika pošmourných dní.

Letošní rozvrh ve škole se celkem vydařil. Sice cestuji do školy většinou ve špičce a to je člověk rád, že se do metra vůbec vejde a tlačí se tak na kdoví koho, ale konečně se mi zadařilo s nepovinnými předměty. Někteří z vás už mě jistě slyšeli nadávat, že jsem si nedokázala (loni ani letos) zapsat jediný nepovinný předmět v těch asi patnácti vteřinách než se všechny kromě tělocviku zaplní. Rozhodla jsem se tedy osobně žebronit na těch, které jsem si nejvíce přála zapsat už z čistého zájmu. Vybrala jsem dva a měla jsem štěstí. Jedním byla latina, to asi není třeba nějak přibližovat. Milý pan magistr, jen o pár let starší než my, byl hodný a ještě hodnější, takže zapsal všechny, kdo na první hodinu přišli s nadějí zapsání nad kapacitu předmětu (i když jich bylo víc, než o kolik rozšíření kapacity prvně sliboval e-mailem). Druhým byl poučně vyhlížející "Vědecký seminář Rekonstrukce politického procesu z 50. let", který měl napsaný vždy usměvavý a tak nějak hobitoidní Prof. JUDr. Jan Kuklík. Na celých pět ročníků práv bylo vypsáno jen deset míst do semináře, což bylo podezřelé. Na místě opět s nadějí čekalo několik dalších studentů "nad počet", kteří si všichni opět přišli na své. Nepůjde však o žádný vědecký seminář, přátelé, půjde o opravdovou rekonstrukci jednoho z procesů (tak nějak by se tomu dalo skoro říkat ochotnické divadlo), kterou dokonce ve finální podobně natočí počátkem příštího roku televize. Pan Kuklík má s tímto už zkušenost, jeden proes už byl takto secvičen a rekonstruován. Kdo by se o něm chtěl něco dozvědět, ať si vyhledá "Spravedlnost pro Marii Švejdovou". Tak se jmenuje už nafilmovaný proces z větší části hraný studenty pražských práv, koncem září jej vysílala ČT2.

No, už vás nebudu nudit školou, to jen já jsem z toho byla tak nadšená. Pro fanoušky naší filmové společnosti Still Camera Movies mám dobrou zprávu, rejža Yodíček přispěl do komentářů u našeho traileru k pirátskému filmu a všem tam dal slavnostní slib, že film bude do Vánoc hotový. Rovněž dal vědět, že jich některý z těchto víkendů se budeme aktivně věnovat jeho dokončování. Tak už se asi přece jen dočkáte, protože to je první deadline, co byl kdy u tohoto filmu slíben!

Tím už se můj příspěvek asi chýlí ke konci. V pátek se uvidím se svými skautíky, už se na ně těším, a taky na latinu v pátek ráno, no v podstatě mě čekají zatím jen samé dobré věci. Chtěla jsem toho napsat víc, ale hlava děravá a ještě takhle k večeru, zkrátka už si nevzpomenu. Snad příště. :-)

Tak, a ještě pohádku:

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "A just nepodepíšu!"

To je pan prezident Klaus!

Není to má kravička.

PS: Ještě jsem si vzpomněla na jednu věc, co jsem chtěla říct, přidávám anketu ohledně obtížnosti vyslovení slova "teta", k čemuž mě inspirovala má maličká neteř, která má jméno pro téměř všechny členy rodiny, jen při dotazu "A kdo je tohle?" a ukázání na mě se jen šibalsky rozesměje a zuřivě zavrtí hlavičkou. Je to mnou, nebo tím slovem?

Komu chybí "Myriáda říká" jako mi ať zvedne ruku...

...a taky ať napíše do komentářů, protože zvednutí ruky nevidíme.

Jak by řekl Růžena, o5 z5.

Tak jsem zase tady. Vím, už je to hrozně dlouho, vím, už dlouho slibuju příspěvek… ale nějak buď byl čas i chuť, ale nebylo co napsat, nebo bylo co napsat a chuť by taky byla, ale zase nebyl čas, no a jindy zase bylo co psát a i čas by se našel, ale popadl mě záchvat lenosti a nenapsala jsem nic. Tak píšu teď, a za odměnu máte víc obrázků než obvykle.

Tak, nejdřív škola. Je to moc dlouhé na podrobné rozebrání, tak to zkrátím na „není to moje chyba“ a „opakuju prvák“. Dodala bych k tomu, že za to určitě můžou ti, co špatně drželi palce, a jestli zjistím kdo to byl… tak budu zlá. Pro další informace o tomto problému mě můžete kontaktovat, tím bych to ukončila.

No, a pak prázdniny. To už bylo jinčí kafe. S bratrancem Yodíčkem a s Drahou Polovičkou jsme vyrazili na tábor k česko-polsko-německému trojmezí, s těmi dětmi, co jsme s nimi jeli na horochatu na jaře. V celotáborové hře nás legendární vykradač hrobů Indiana Jones vzal na exkurzi starými civilizacemi v cestě za bájným pokladem. Byl to první tábor, na kterém jsem nebyla jako jedno z dětí, a bylo to super. Ať už jsme si z hlíny plácali svá jména v egyptských hieroglyfech, hrabali se zlatem Inků (a smývali ho z bratrance pokřikujícího před dětmi obscénnosti jako "Nechť Virakoča zařídí, aby ti uhnil tvůj smrdutý penis!"), bojovali s piráty, stopovali své druhy, které unesli indiáni, nebo dolovali a slepovali čínský porcelán, vždycky byla spousta legrace, a zřejmě jsem nebyla jediná toho názoru. Na konci tábora se několik dětí dalo slyšet, že by tam zůstala ještě mnohem déle. Ráda bych tímto pochválila družstvo hnědých (kterým jsem od začátku fandila), kteří byli zprvu pořád poslední, ale nakonec tak zabrali, že celotáborovou hru vyhráli (nasbírali a odevzdali největší počet táborového platidla, hliněných mincí zvaných indies). Vytkla bych jim snad jen, že když mi měli v druidském lese uvařit lektvar na těžkou otravu, nejen, že mě okřikovali a nakonec mi dali i roubík, když jsem v nelidských bolestech sténala na zemi, ještě nepoznali ani listy jahodníku a nechali mě bídně zhynout. Ale mrzelo je to tak, že mi ještě toho dne postavili na osudném místě krásný pomníček, takže jim odpouštím.

Na konci tábora jsem učinila s Polovičkou odvážnou výpravu. I přes protivný kotník jsem se rozhodla následovat děti na Hvozd, tedy kopec (nebo horu? hmm...) poblíž tábora. Děti šly složitou trasou podle fáborků s úkoly mimo normální cesty, před kterou jsem byla varována, že je i pro zdravého náročnější, tak jsme se vydali po obyčejné cestě podle instrukcí, že na křižovatce máme z modré značky odbočit na žlutou. Jdeme si teda po té modré, a najednou žádné značky, nějaká křižovatka, ani náznak modré nebo žluté. Tak jdeme nahoru. A pak zase nahoru. Pak zase, už lehce zarostlým a ne moc vyšlapaným chodníčkem podle neotřesitelného přesvědčení, že když půjdeme pořád nahoru, nakonec se dostaneme na vrchol. Pak jsme narazili na barevné fáborky a usoudili, že to by poblíž mohl být vedoucí zadávající úkoly (v případě, že ještě neprošly všechny děti), a šli jsme kousek po nich. Vedoucí nikde, ale bylo nám líto se vracet, tak jsme šli po těch našich fáborcích, načež jsme museli projít nejdříve nerovným lesním terénem plným kořenů a kamenů a nakonec vylézt prudký svah po kamenech. Až nahoře jsme se dozvěděli, že to byla nejhorší část trasy. Ach, jsem na sebe pyšná. Cesta dolů byla horší. Kdo má nebo někdy měl něco s nohama, ten ví, že cesta nahoru nebolí nikdy tolik jako cesta dolů. Ale Polovička a Růžena mě každý z jedné strany podrželi, tak jsem se do tábora dokonce i vrátila. :) Když tak na to vzpomínám, taky bych tam ještě s radostí zůstala. A ty děti mi chybí. Teď jednu víkendovku s nimi zmeškám, musím být doma, ale určitě je ještě někdy uvidím, a už teď se na to těším.

Další velká věc letošních prázdnin byl výlet do Irska za sestrou, rovněž s Polovičkou. Bylo tam nádherně. Celá země je zelená a bečí. Každý travnatý svah a každé políčko je bílé puntíkované, a kde není zelená tráva, tam je fialový vřes, který barví všechny hory, protože jim tam na horách nerostou stromy tak jako nám. A když někde les je, je hustý a není tam vidět ani na metr, stromy jsou obtočené břečťanem a v neprostupné změti korun se perou o světlo. Podobný les musel Tolkien vidět, když vymýšlel Fangorn. Koupali jsme se tam v moři, a to s tuleněm, který si nás z povzdálí prohlížel a potápěl se a zase vynořoval různě kolem nás. Asi se bavil, jak se po něm vždycky rozhlížíme, když se potopí. K mému zklamání jsme si nepohladili ani jednu ovečku, protože jsou plaché. Zato jsme si hladili kozu a kůzlátko, které se s námi kamarádily na našem výletě na západní pobřeží. Dali jsme jim chleba, ale hned chtěly něco lepšího, tak dostaly sladké scones, a ty jim taky nebyly dost dobré, a hned šmejdily, cožeto v tom kufru ještě máme k jídlu. Jsou mazané, tyhle kozy. Taky jsme viděli hrozně širokou a dlouhou pláž. Není tak neobvyklé vidět pláž, po níž můžete jít podél moře kilometry, ale tohle bylo jiné, tady jste po té pláži museli nejmíň kolimetr ujít směrem K MOŘI než jste vůbec meži pod nohama mokro! Taky jsme viděli překrásný vodopád, a několik irských řek, které se vyznačují tím, že jsou rašelinou (které je tam všude plno, prakticky je tam jen pár centimetrů hlíny a pod tím ložiska rašeliny) obarvené do sytě hnědé barvy. Vypadá to, jako by jim v řekách teklo to jejich tmavé pivo Guiness. Viděli jsme kde bydlí Enya a nakoukli jsme na nějaký festival, kde sice hráli divnou hudbu a byla hrozně hlasitá, zato tam byly stovky stánků s jídlem z nejrůznějších koutů světa, které voněly a lákaly a my jsme slintali a všechno to okukovali. A ještě spoustu a spoustu věcí jsme viděli, to se ani vypovědět nedá. Jen jsem nechala svůj Prsten na řetízku v úžasném a luxusním a dokonalém BnB u paní Ethny, která nám ochotně druhý den volala, že ho našla a slíbila, že ho pošle poštou sestře. Tak mi ho pak přiveze. Ale mám na tuto dočasnou ztrátu náplast. Pár dní po příjezdu jsme šli se sestrou a jejím přítelem do nějaké místní hospůdky, kde na každém stole ležela hromádka papírků s nápisem, že se na volná místa níže máme podepsat a napsat číslo a s dvěma eury odevzdat číšníkovi pro účast na nedělní loterii. No co, nikdy jsem nesázela, tak jsem se podepsala, napsala sestřino číslo (irské) a s dvoueurovkou odevzdala. A co myslíte, že mi sestra v den našeho odjezdu z Irska volala? Normálně jsem za svá dvě eura vyhrála €151! Tomu říkám dobrý obchod. Bylo to povzbuzení při smutném odjedu, i v Irsku bych nejradši zůstala ještě mnohem déle. A ani si ho nemůžu doma sladce připomenout, ty jejich skvělé brownies tady neprodávají. :( Ale aspoň z nich neztloustnu. ;)

No, to už je snad skoro všechno. Ještě obvyklá pohádka, abyste vůbec usnuli!

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "Bububububu!!!"

To je Školní Rok!

Není to má kravička.