neděle 10. dubna 2011

Moving


Tady už nic nového nehledejte, Bludička se totiž stěhuje na novou adresu.
;-)

neděle 6. března 2011

Únorová dobrodružství

Měla bych raději napsat nový příspěvek rychle, než se mi všechno vykouří z hlavy. Tááákže, kde jsme to byli? Ahá, ano, autem uprostřed noci z dublinského letiště do nejmenovaného městečka, které se vlastně jmenuje Ennis (povolení k uveřejnění jména získáno dodatečně :-) ). Strávila jsem tam kouzelný týden a po státnicově laděném lednu to byl balzám pro duši. Byli jsme se podívat na Dromoland Castle, i když proč se tomu říká castle mi unikalo, bylo to mrňavé a podezřele nové, ale stejně to hlavní byl park kolem, kde se jednak procházejí lidé, jednak se tam hraje golf, na kterém je tam kouzelné to, že ho hrají obyčejní lidé v obyčejném oblečení (a za obyčejné peníze). A za každého počasí, jak jsme se přesvědčili, když nás cestou zpět k autu kolem tamějšího jezera chytil déšť a posledních pár metrů k autu i kroupy. Irčouni jen vytáhli deštníky a hráli dál. :-) Za půl hodinky už ani nekáplo, což je samozřejmé, protože tou dobou jsme přejeli ke Clare Abbey a z kufru auta si vzali deštník. Kdo taky kdy slyšel, aby pršelo, když si schválně vezmete z auta deštník…
Taky jsem viděla část takového skanzenu v Bunratty (tu část, kterou jsem neviděla v létě se sestrou), sama si trochu pochodila po Ennis a, samozřejmě, znovu viděla Loop Head. Tipec byl předem varován, že bez dvou věcí se při své návštěvě u něj neobejdu – Loop Head a palačinky (obojí splněno) (zde ještě upřesním, že ani bez Tipce bych se tam neobešla, ona taky návštěva u něj bez něj je tak trochu nemyslitelná, ale jen tak aby nevznikly pochybnosti o mých prioritách, lepší Tipec v hrsti nežli palačinka na pánvi). O jeho palačinkách bych mohla napsat celý odstavec, spolu s jednou či dvěma veselými příhodami, ale půlka z mých čtenářů stejně nezná mé drahé bratřisko Koraxe, takže veselá příhoda by nemohla být řádně vychutnána. Zpátky k Loop Headu ale, byl pořád ještě stejně báječný jako v létě. A navíc na něm tentokrát vůbec nikdo nebyl a celý jsme ho měli pro sebe. Slunko jako by vědělo jak jsem se na něj těšila a schválně se drželo těsně na okraji mraků aby bylo možné udělat pár fotek a vychutnat si ty výhledy na útesy a na maják a… a na všechno. Nechali jsme se ostříknout jednou větší vlnou, zmáčeli si kalhoty a boty na podmáčeném mechu a trávě a koukali z útesu dolů, jak se pod námi voda točí jako by se vařila.
 No a ke konci pobytu jsme vyjeli k letišti poněkud oklikou. Projeli jsme národní park Killarney, kde jsem měla podruhé za ten týden palačinky, a sice v Strawberry Field Pancake Cottage, která nic než palačinky nepodává, a o které bych se dal napsat další odstavec, ale nemám blog o jídle, žejo. Mám blog o bloudění. Takže po palačinkách (s čerstvými banány a jahodami, uááá) jsme pokračovali směrem k Dursey Island, ke kterému jsme se při počínajícím soumraku už dost přiblížili, a to do městečka Allihies (pořád tu píšu městečko a ne město, ale když ona jsou to fakt všechno taková malá a roztomilá místa, že město se tomu říkat nedá), kde jsme se rozhodli přenocovat. Ráno, po nákupu pohlednic a pár fotkách místní kočky, jsme se rozjeli k Dursey Islandu. Tady bych asi měla objasnit, co je to za místo, je to malý ostrov na západě Irska význačný tím, že se na něj cestuje lanovkou. Zrovna přijížděla od ostrova. Nechali jsme auto stát ještě na pevnině (tedy, na takové,do jaké míry se Irsku samém dá říkat pevnina, jsouc zvyklá na střední Evropu, nedokážu o Irsku přemýšlet jinak než jako o větším ostrově) a když lanovka zastavila a vysedl jakýsi irský děda, zřejmě starousedlík z Dursey Islandu, nasedli jsme do ní my a za malou chvíli už pomalu klouzali i s lehce rozkývanou kabinou k ostrovu.
 Byly tam ovce. Spousta ovcí. A ještě více bobků. Zpočátku jsme se jim vyhýbali velice pečlivě, ke konci už jsme překračovali jen ty skutečně větší hromádky. Jinak bychom se zbláznili, byly úplně všude. Hned na začátku procházky jsem viděla nejkrásnější hřbitůvek, jaký jsem kdy viděla. Tedy nemyslete si, že bych se takovými věcmi často zabývala, ale tenhle byl prostě to nejlepší, co bych si jako nebožtík mohla přát. Maličké místo obehnané nízkou kamennou zídkou, kde z trávy ne úplně pravidelně trčí pár náhrobních kamenů a vedle nich polorozpadlé zbytky jakési kamenné budovy (kdoví co to bylo, už zbyly jenom zdi, a to dost zubaté).
 Slunko svítilo o 107 a my jsme za chvíli sundali bundy a rozepli co se dalo, takže jsme se v únoru procházeli Irskem já v tričku a rozepnuté mikině a Tipec dokonce v tričku a vestě, tzn s holýma rukama. Šli jsme kam nás cesta vedla dál ostrovem, baštili mandle v jogurtu a pozorovali místní zvířenu, jak se živí a většinou nás okázale ignoruje. Kráva škrábající se na krku o tyčku z plotu tento postoj dovedla asi k dokonalosti. Přestože jsme prošli shlukem domků, neviděli jsme zatím kromě zvířat živou duši. Zato jsem byla poučena o tom, co se děje krávám, když přežvykují (ne, nepovím, Tipec vám to možná jednou řekne sám… je to ale nečekané zjištění). Pak už byl pomalu čas se otočit a vracet se, abychom stihli lanovku zpátky, to už jsme si pomalu mysleli, že žádného humanoida za svou návštěvu neuvidíme, cestou zpátky nás ale na cestě potkali dva irští dědové a kus za nimi dva turisté, kteří komentovali, jak že tu dnes máme živo. Zřejmě jsem tedy ostrov zastihli za dopravní špičky. :-) Dle všeho má 5 stálých obyvatel, to skutečně není mnoho. Také to vysvětluje velikost výše zmíněného hřbitova. Zato jsme viděli několik set ovcí, pár desítek krav, asi šest slepic a jednu kachnu. Nebo tak nějak. Na cestu zpátky se k nám do lanovky nacpal zřejmě celý ostrov, čtyři (jeden už přece odjel ráno) Irčouni a jeden moc přátelský pes. Jelikož jsme dva z nich pak potkali v nedalekém městě v restauraci, zřejmě si takhle jezdí na oběd z ostrova pryč. Jestlipak mají slevu na lanovku?
 Pak už jsme jen svištěli směr Dublin, tedy nejdřív jsme dojeli na místo, kde jsem byla ubytovaná v létě, a přespali tam, a druhý den jsem se, ač krajně nerada, rozloučila s Irskem i svým vzorným hostitelem a nasedla do letadla. Tolik k cestování. Ještě pár fotek, abyste neřekli, bando.
Ráno v Allihies

Lanovka

Můj hřbitůvek
  O týden později jsem, jako loni, stála v budově Vrchního soudu v Praze na Pankráci a účastnila se rekonstrukce politického procesu z 50. let, tentokrát zaměřené na případ studentky Dagmar Šimkové. Letos jsem si na rozdíl od loňska zahrála zápornou roli, což se odrazilo i na mém úboru: vyfasovala jsem uniformu vězeňské dozorkyně s hodností mladšího seržanta. To je, co? Letos nás živě vysílali na idnes.cz a dokonce nás natáčela nezávislá (!!!) čínská televize. Divíte se? Taky jsme se divili. Podle všeho bude záznam rekonstrukce otitulkován a pirátsky v Číně odvysílán. No, a naše televize snad opět svůj záznam sestříhá a poskládá do dokumentu, ten z loňska běžel 17.2. na ČT2. Byla jsem v televizi!
 Tak, a poslední velkou událostí, o které musím napsat, je derniéra Maškarády v Divadle v Dlouhé. Někteří z vás tam byli, někteří už o tom ode mě dost slyšeli, ale stejně bych to měla alespoň zmínit. Účastnil se jí přece sám Terry Pratchett! Seděl pět řad přede mnou a já mu celé divadlo koukala na temeno hlavy a říkala si, že to se moc lidem nepoštěstí, po hře měl na pódiu několikaminutovou řeč, po které se s celým klubem vyfotil, to už bylo něco a já chtěla jít s pocitem zadostiučinění domů, nakonec jsem ale zůstala, protože si velká část klubu šla sednout za roh k Haštalskému dědkovi a já už chyběla na mnoha srazech. A dobře jsem udělala. Po nějaké době si Terry přišel z divadla sednout k nám, a kdyby jen to, sedl si naproti mně! Tak jsme si povídali, který Doktor je nejlepší, jak David Tennant zářil v Hamletovi, v čem vidí rozdíl mezi církvemi na kontinentě a v Anglii, no a dělal vám na mě obličeje! Taky lidem kolem povídal, jaké jsou nejlepší pálivé papričky a jak až umře, za jeho urnou poběží hromada fanoušků a budou na poslední chvíli žádat podpis. Tím teda zřejmě nemyslel nás, dříve toho večera byl zaskočen, jak jsme kolem něj tiší a jak ho nikdo nezasypává žádostmi o autogram a podobně.
 No řekněte, nestál ten únor za to?


Jo, a ještě vlastně pohádku:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: *dunivé basy vln tříštících se mnoho metrů kolmo pod vámi, asi jako když si Smrť brouká *
To je Loop Head!
Není to má kravička.

pondělí 28. února 2011

A je tomu přesně rok

No co, co, měl ses hlasitěji ozývat, Moulo. Člověk přes rok úplně zapomene, že nějaký blog má. Byl to podivný rok a události se měly tendenci hloučkovat. Furt se nic neděje, neděje, neděje, no a najednou prsk! a svět je vzhůru nohama. Abych nějak proletěla o co mí drazí čtenáři počitatelní na prstech jedné ruky válečného veterána za ten rok v mých příspěvcích přišli, bylo to nejprve mé propadnutí seriálu Doctor Who, moje první účast na hře Mafie, no a pak úspěšné zvládnutí letního zkouškového období.
Pak přišel letní tábor se skautíky, kterému se sotva dá vůbec říkat tábor, protože pro nedostatek dětí to bylo jen pár dní na jedné a dalších pár dní na druhé chatě. Děti navíc v drtivé většině byly strašně malé a tak jsme z programu původně na tábor připraveného použili holé minimum. Škoda, vypadal opravdu slibně. Ale i malé ukřičené caparty člověk někdy musí zažít, budiž mi to cennou zkušeností. Taky se odehrála Bublinková párty, událost plná balónků, šumivého pití, bublinkové fólie, Aero čokolády, bublifuků a prostě všeho, co má něco společného s bublinkami. Úžasné, čím se za klidných letních dnů baví parta dospělých lidí.
 No a taky jsem na konci srpna/začátku září zase jela do Irska za sestrou, tentokrát sama. Pořád ještě bylo tak krásné, pořád ještě zelené a bečelo, zase jsem se koupala v moři ve Wicklow a viděla tam o kus dál tuleně. Chodila jsem si hodinovou procházkou podél pláže na oběd do Greystones, kde jsem si v knihovně na sestřinu kartu půjčovala knížky. Doctor Who, samozřejmě, toho totiž u nás nemáme. Přečetla jsem jich za ten pobyt několik. No a taky se konal další výlet na západní pobřeží, tentokrát ne do Donegalu, nýbrž o něco jižněji. Jelikož v těch končinách přebývá Tipec, nabídl se nám na jeden ze dnů našeho výletu jako průvodce po Burrenu. Kdo tam máte možnost zajet, neváhejte, nebudete toho litovat. Nebudu se tu o něm moc rozepisovat, to by bylo na dlouho. A takové psaní já neumím, najděte si o tom něco sami, jste šikovní, žeáno. Uzavřu to s tím, že Irsko se zas jednou předvedlo. Taky jsme se sestrou a jejím tento, nu, však víte, mládencem, navštívili Loop Head, který tímto pasuji na jedno z nejkrásnějších míst v Irsku a kdykoli tam pojedu a bude to jen trochu možné, chci se tam podívat. Ten se mi neomrzí. Hodím sem nějaké ty obrázky, ale Loop Head musíte zažít. Rozklikněte si je, beztak je to sem zase naháže mrňavé...



 (pozn. obrázky nejsou z léta, ale z letošního února – viz konec příspěvku – a nejsou moje, viz pravý spodní roh fotek ;-) )
 No, pak už dlouho není co psát. Dlouho se nic nedělo a pak když se dělo, nebylo to pro veřejnost. ;-) Přišel další ročník KoprConu, který jsem si i tentokrát skvěle užila. Sobotní žranice, která před lety začala jako nevinné srocení několika individuí na chodbě s jídlem rozloženým na lavičkách z tělocvičny, se tentokrát dostala dokonce do oficiálního programu a účastnila se jí většina klubu Subspace. Jak už bylo mnohokráte dokázáno, trekkies prostě FAKT RÁDI BAŠTÍ. Pak byly Vánoce, dračák u Arwethovců, Silvestr (z velké části taky u Arwethovců, ale na noc doma), začalo zkouškové a nade mnou už se jako gilotina blýskaly státnice. Zkoušky jsem nějak zvládla, mezi nimi ještě ze začátku ledna jeden dračák jako poslední zcela volný den před cílovou rovinkou státnic, které měly být 31. ledna. Tímto děkuji přátelům a příbuzným a příteli a vůbec všem, kdo se mi dostali v lednu na doslech a byli bombardováni stížnostmi a kvílením, za výdrž a podporu. Z ušima do krve odřenýma jsem 31. ledna odešla od státnic s trojkou, a to jsem do komise chytila jako předsedkyni paní Reschovou, kterou si jistě najdete v mých předchozích příspěvcích. Hledejte tam, kde se mluví o státovědě a taky o opakování ročníku. Jsem borec, vážení, a to mě tato dáma chtěla rovnou od státnic vyhodit.
 Po státnicích jsem strávila příjemný víkend na PragoFFestu, kde jsem zjistila, že ač jsem na přednášce o Vulkáncích chyběla, test jsem z nich napsala nejlepší ze třídy. Jsem ještě větší borec. Pak jsem konečně jela na chvíli domů, v lednu jsem se tam mockrát neukázala. To už se ale krátily dny k 12. únoru, na který jsem čekala nedočkavě už více než dva měsíce (od nápadu a následného zakoupení letenky), opustila jsem opět rodný dům a vydala se znovu do Irska. Měla se mnou být Myriáda, ale člověk míní a škola mění. Tak jsem se zase jednou ocitla na letišti v Dublinu, ale tentokrát nenasedla na autobus do Greystones, ale do auta, které mě odvezlo ještě téže noci na západní pobřeží do jistého obydlí v úplně kouzelném městě, jehož jméno vám bude z důvodů ochrany osobních údajů zamlčeno. Teda budu se o to snažit, snad to nevyplácnu někdy jindy až zapomenu, že to nechci psát. Uvidíme. Každopádně je už tenhle příspěvek nějak moc dlouhý, takže Irsko a pozdější události si rozebereme zase jindy. Vynasnažím se, aby to nebylo až za rok, to už by mi Moula neodpustil. ;-)
Tož a ještě pohádku, ne?

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Allons-y!"
To je Doktor!
Není to má kravička.

neděle 28. února 2010

No tak se na mě nezlobte...

Nějak prostě na to psaní nebyla nálada... možná ten zimní spánek nebo tak nějak. Tak jsem zase udělala obrázky navíc. Zkusím se rozvzpomenout co všechno se za tu dobu stalo...
 Takže, byl podzim, tudíž KoprCon. Ten byl zajímavý, zejména tím, že jsme na něj slíbili vzít Růženku a ten si v autobuse chytře nechal peněženku. Pak ji šťastně našel po návratu domů, plnou a v původním stavu, ale dobrodružství to bylo stejně. Musel se nás (mě a polovičky) tudíž držet, protože jsme nad ním o víkendu dočasně drželi ochranná křídla, aby nám neumřel hlady, když už jsme ho na ten con tahali my. Jako základnu jsme měli jako jindy Star Trek místnost, protože tam skoro pořád přednášel bratr Korax a vůbec tam byla spousta známých lidí. Chudák Růža se o Star Treku dozvěděl asi víc než mu bylo milo, aspoň si příště dá pozor na své věci. ;-) Ale kostým skřeta mu zůstal, tak jsme se jím chlubili kam jsme jen přišli. Už nevím jak šly události po sobě, ale nejvíc mi utkvěla soutěž "Zabij si svého goblina" ve fantasy místnosti, kam jsme se přihlásili s Růženkou po boku jako skupina jménem "Máme skřeta". Máme svědky na to, že jsme měli vyhrát, ale pořadatelovi se nechtělo přednášet co měl po soutěži přednášet, tak chtěl soutěž protáhnout a neuznal nám rozhodující úkol, takže jsme nakonec nevyhráli. Ale stejně byla ohromná sranda. Když družstvo vyhrálo úkol nad jiným družstvem, mohlo mu zabít skřeta - malou plastovou figurku vojáčka - a to jak jen se vítěznému družstvu líbilo. Ubozí vojáčci byli topeni, páleni zapalovačem (z bezpečnost. důvodů na venkovním plechovém parapetu okna), rozdupáni, rozlomeni od rozkroku nahoru (au), sama jsem jednomu ukousla hlavu, no bylo to velmi uspokojující.
Musela to být asi sobota, jak si teď vybavuju, protože se nám tam urvalo ucho naší látkové nákupní tašky, a potom nám ho pohotová a dobře vybavená (jehlami) známá zašívala. A taška byla tak těžká, protože byla plná extra velkého nákupu - a to je další událost. Zopakovali jsme a zavedli do budoucna jako Kopr-tradici večerní žranici. Před pár lety jsme toho horu nakoupili, rozložili na takovou tu dlouho dřevěnou lavičku co bývají v tělocvičnách, a s několika kamarády to zdlachnili, a udělalo to na nás všechny takový dojem, že jsme tentokrát zopakovali stejnou věc ve Star Trek místnosti, bylo to legen... (wait for it) ... DARY. Podotýkám, že to bylo i odvážné, jelikož ze všech stran útočila chřipková epidemie. Po příjezdu domů jsem ulehla s chorobu, ale naštěstí jen s kašlem a příšernou rýmou - a tu vím od koho jsem měla. Od někoho, kdo celý con kýchal, smrkal a vypotřeboval nám všechny papírové kapesníčky. Nebudu Růženu jmenovat. To má člověk za tu starost :-P
Potom byla tuším pyžamojízda, akce Omracucu. Tak jsem jí udělala Bludičku, protože mám dojem, že jsem někomu říkala, že to udělám. Nedivte se, že je nějaká bílá. V noci přece nesvítí, šetříme elktrickou energií! Pro ty, kteří se akce neúčastnili: sešla se nás na Letňanech banda, nalezli jsme všichni do vagónu metra a než jsme dojeli do další zastávky, všichni jsme se převlékli do nočních/časně ranních úborů (pyžama, košile, župany), čistili jsme si zuby, jedli jsme snídaně, česali si vlasy a usínali na sedátkách. Tak jsme dojeli až na Pražského povstání, tam jsme se všichni vyhrnuli, převlékli a rozešli se. Byla to ohromná sranda, hlavně sledovat pohledy náhodných spolucestujících. Jedna paní si sedla naproti a moc nás chválila, že je to skvělá zábava. Mimochodem, na stránkách Omracucu najdete i video z už zde zmiňované Frozen Prague, stejně jako fotky z mrznutí i pyžamojízdy. Pyžamovideo snad v blízké době taky bude, Hadati to aspoň slíbil :-)
 No, a pak byly Vánoce. Jako obvykle bylo bláto, vždycky znova čekám, že letos už to přece musí vyjít, a zas nic. Nevíc mi před Vánoci zatuhl kotník (ještě neodtuhl, potvora). Ale přijela moje irčounská sestra a všechno, a byla vůně jehličí a cukroví a byly koledy... Extra velké dobrodrůžo bylo letos s kapry, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Nakonec se vše v dobré zvrátilo. :-) Toto radostné období ale netrvalo rozhodně tak dlouho jak bych si představovala, člověk se ani nenaděje a je po Vánocích. Aspoň mě teď hřeje elektricky vyhřívaná bačkora, co jsem si vyžádala na své věčně zmrzlé nohy. Silvestr prosvištěl kolem ve znamení pouštění papírových balonů místo rachejtlí, a už tu byl leden a s ním zkouška z latiny a pak ta nešťastná státověda, kvůli které opakuju ročník.
 Zkoušky loni už vykonané mi naštěstí uznali, takže na tento semestr zbyla skutečně jen ta státověda a co jsem si nabrala navíc - latina, a potom v některém z minulých článků zmíněná rekonstrukce politického procesu z 50. let, takže popořadě. Státovědu, prevíti jedni, konečně mám, přesněji za tři. Konečně jsem své okolí naučila držet palce správně a vyplatilo se to. Radost mi nezkalilo ani to, že před pár dny povídal kamarád z ročníku, že zrovna dostal výsledky svojí státovědy a že prý má za jedna, i když se vůbec neučil a vůbec nevěděl co tam píše. A dokonce mu to opravovala přímo Reschová, ta baba jedovatá, jako mi. Jen nás to oba utvrdilo v tom, že je zkouška ze státovědy věc štěstí víc než čehokoli jiného. No a pak přišla na řadu intenzívní příprava na onu rekonstrukci. Ta se konala včera v budově Vrchního soudu na Pankráci v rámci mezinárodního festivalu Mene Tekel (proti zlu, násilí a totalitě)... nakonec, je dobře, že píšu na blog takhle pozdě. Ještě byste se tam někdo z mých pražských čtenářů lezli koukat. Rekonstruovaným případem byl proces s Růženou Vackovou, vysokoškolskou profesorkou, odsouzenou za "špionáž" na 22 let. Kdo má zájem, něco si o tom najděte, je to velice zajímavý případ.
Rekonstrukce proběhla celkem hladce, žádné velké kiksy nenastaly. Postěžovala bych si jen na pány od televize, v mikině s kapucou nám vejít doprostřed výslechu obžalovaného a začít štelovat uniformovanou stráž kolem vězně tak, aby se to kamerám lépe točilo, to bylo vážně hloupé. Ale zato kdo tam nebyl a chtěl by to vidět, zřejmě to někdy v průběhu roku odvysílá ČT (nejspíše ČT 2, myslím). V obecenstvu se našla spousta pamětníků, příbuzných prof. Vackové a k našemu potěšení i mladých lidí. Zřejmě se celé "představení" líbilo, i podle díků, které jsme obdrželi. Dojal mě pán, který k nám pak přišel a poprosil , zda by se mohl na chvíli posadit na lavici obžalovaných, kde stále ještě seděli naši kluci v uniformě justiční stráže, a vysvětlil, že přesně na tom místě si kdysi jako odpůrce režimu vyslechl také rozsudek mnoha let za mřížemi.
 No, a to by bylo všechno na co si teď vzpomenu. Teď se otřepávám po rekonstrukci a sbírám síly na Trpaslicon. A začátek nového semetru, brr. Tak ještě pohádku, abyste neřekli:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "No konečně, to to trvalo!"
To jsou mí čtenáři!
Není to má kravička.

pondělí 9. listopadu 2009

Skauti, bolavé nohy a záhada tulipánu

 O víkendu jsem měla o zábavu postaráno. V pátek jsem s bratrancem nasedla do auta a ujížděla pryč od Prahy, za svými milými skauty. Program měl tentokrát na starost Růža, kterého jsme cestou nabrali v Liberci, a který pak i nadšeně řídil (ach, ti s čerstvým řidičákem...), takže jsme nemuseli dělat skoro nic. Zklamal nás trochu malý počet dětí, ale už samotný Kája Vaníčků vydá za deset, tak je to snad nakonec dobře. Než jsme dohráli první hru s poznávámín stop zvířat a ovoce apod., byla už tma jako v pytli. To víte, sraz ve čtyři. Pak jsme si prohlíželi KPZky (hlaste se, kdo ví, co to je!) a vymýšleli, jaká hrozivá zranění a nebezpečné situace se s nimi dají řešit. Snědli jsme hromadu šopského salátu a vyrazili na poslední hru toho dne, ukrást druhému družstvu hořící svíčku a donést ji k sobě.
To se nikomu za celou dobu hraní nepodařilo. Mezitím se dali "zabíjet" členové nepřátelského družstva tím, že se nahlas přečetlo číslo, které měli přišpendlené na zádech. To ze hry udělalo velmi kontaktní sport. Říkám to tu z toho důvodu, že je sice nepravděpodobné, že se na nás v té tmě někdo díval, ale jestli ano, já přísahám, že jsem se toho Mácu nesnažila znásilnit!
 Druhý den byl výlet, o kterém mluví druhá část nadpisu. Pro chromajzlíky je i půlhodinová procházka až dost, takže poté, co jsme ušli 18 km, jsem překvapená, že klouby stále drží a kotník je ještě jakž takž pohyblivý. Ale byla jsem tak poprvé pěšky v Německu, cestou jsme plnili různé úkoly, samosebou koncipované pro skautíky, tak jsme chodili podle buzoly, měřili kilometry trasy na mapě, nebo počítali výšku stromu pomocí metrového klacku. Večer jsem se tak tak doplazila do bytu a po krátkém řešení výsledku tohoto srazu a po vydatné koupeli jsem upadla do slastného bezvědomí. To mám ale krásné zážitky, co?
 Třetí část nadpisu se týká mé poslední dobou až katastrofálně špatné paměti. V bločku jsem nalezla lísteček s básní o tulipánu a jakési mrtvé dívčině. Písmo je moje. Ale kdybyste mě zabili, já absolutně nevím nejen jak se tam ocitla, ale zda jsem ji odněkud opsala, nebo dokonce sama složila. Google ji nenašel, ale na myšlenky na mrtvé dívčiny a tulipány si nevzpomínám, tak kurňa čí je to báseň?! Přitom to nemůže být dlouho, co jsem to tam zapsala, ten bloček jsem donedávna měla zastrčený hluboko v nepořádku doma a až někdy v létě jsem ho vytáhla a až po tom okamžiku se tam mohl ten zatracený tulipán ocitnout. Některé myšlenky v té básni se mi zdají na mě podivně hluboké (když už něco píšu, je to vždycky spíš pro srandu, viz moje povídky-parodie, nebo má básnička Ufoun z planety Země), ale ani po několika zkusmých překladech do angličtiny se Google neuvolil jakoukoli část textu básně najít. A proto se táži, zná někdo nějaký způsob, jak se dozvědět, jak se ocitají mrtvé holky a kytky v mém notýsku? Hypnózu prosím beru jako poslední možnost.
 To jen na ilustraci stavu mé paměti. Poslední dobou v půli cesty někam zapomenu, kam to vlastně jdu. Že jsem se ještě nezabouchla mimo byt bez klíčů u sebe je zázrak, nebo spíš otázka času. Mám podezření, že se letos rozhodl můj mozek napodobit medvědy a uložit se k zimnímu spánku. Mějte proto se mnou prosím strpení aspoň do března, až roztaju, do té doby budu asi extrémně natvrdlá.
 Tak, ještě pohádku, a zvonec.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Klep, klep, klep!"
To jsou Vánoce za dveřmi!
Není to má kravička.

čtvrtek 29. října 2009

Zmrzlý Václavák a nuda v Praze

Tak jak jsem slíbila, píšu znovu. Máte štěstí, že se Klub Terryho Pratchetta postaral, aby bylo o čem psát. Jak je zřejmé z nadpisu, mrzlo se. Chytří z nadpisu poznali i kde. Tak tedy, v sobotu 24. října jsem se účastnila akce Frozen Prague, prvního recesistického počinu vznikající skupiny Omracuc pod Hadatiho vedením. Na poslední chvíli jsem zlanařila i bratra s jeho polovičkou, takže dohromady s mou polovičkou jsme se tam sešli jako čtyřčlenná skupinka, což je 3,6% všech zmrzlých účastníků (a kdo je zvědavý, celkový počet zmrzlých z toho zjistí). K tomu ještě někoik kameramanů a jeden Smrť.
Kdo o akci tohoto typu ještě neslyšel, ať si představí větší plochu, v našem případě dolní část Václavského náměstí, na které přibližně ve stejný okamžik většina z chodců znehybní a ve stále stejné poloze setrvá několik minut. Pak opět v přibližně stejnou chvíli rozmrznou, plynule dokončí započatý pohyb a jdou dál svou cestou. Netřeba dodávat, že nemrznoucí chodci jsou vývojem situace překvapeni, znervózněni, někteří spěšně místo opouští, někteří zblízka studují zmrzlíky, někteří se ihned shánějí po fotoaparátu. Inu, lidi.
Akce se zřejmě docela vydařila. Když se nehýbete, moc toho v okolí nevidíte, ale pohybující se účastníci se vyjadřovali k vizuálnímu dojmu velmi kladně. Měli jsme i dost dobré polohy zmrznutí. Někdo zmrznul na kolečkových bruslích (odvaha!), Aldy s dívčinou na zádech, skoro každý nějak jinak. V naší čtyřčlenné skupince jsem si já oblékala bundu, má polovička mi do ní galantně pomáhala, brácha telefonoval a jeho polovička ho galantně tahala za kravatu. Na internetu jsem ještě téhož dne objevila krátký článek o této akci, vygooglete si "václavské náměstí frozen prague" a snad to taky najdete. ;-) Oficiální video z akce se právě tvoří a až se dohlásí podle čísel účastníci, bude na youtube a kdoví kde všude. Dám vědět. ;-)
Druhým tématem těchto dnů je nuda. O víkendu jsem se dozvěděla, že z loňských zkoušek mi byly uznány všechny, což je na jednu stranu super, protože nemusím opakovat ty už jednou úspěšně složené, ale zároveň to znamená, že na tento semestr mi vlastně zbývá jen ta zpropadená státověda a dva nepovinné předměty, z toho ta rekonstrukce není ani každý týden, ale zatím se scházíme co dva týdny. Nebýt toho, že zítra brzo ráno mám latinu, mohla bych být už v pondělí večer na Moravě a užívat si teplo a pohodlí domova. Takhle si pročítám materiály k té rekonstrukci, taky poslouchám záznamy ze srpna 1968 z DVDčka co mi dal DORFL (díky, jsou tam fakt zajímavé věci!)... a jinak se děsně nudím. Odpověděla jsem na pár inzerátů lidí co chtějí doučit anglicky, taky jsme si konečně natáhla chybějící strunu na kytaru a dneska si hrála... A nejhorší je, že když se nudím, tak jím. Ach jo, zabavte mě, darebáci, nevidíte, že trpím? Ale co, ještě pár hodin a jedu domů, aspoň, že tak. Už se tam moc těším. Zuzanka sice pořád ještě neříká "teta", zato začala říkat plyšové kryse sama od sebe "myš". Ta je ale šikovná! A taky, podle vzoru tatínka vyhánějícího sousedovic krocany ze zahrady, o sebe plácá ručičkama a dělá "Uš, uš!" a takto honí po bytě kočku. No roztomilost sama. :-)
Tak, budu zase končit. Dodám ještě, že po tvůrčí snaze předminulý víkend už patrně zbývá jen jedna schůzka z bratrancem a pirátský film bude úplně dokončen. Tak ještě pohádku, ale dneska je to spoiler alert, výrok z našeho filmu!

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "A do řepy, co to děláte?! Na takové ocasoviny vás užije!"
To je kapitán Barbossa!
Není to má kravička.

PS: Elischko, doufám, že vidíš, jak jsem ti vyšla vstříc!

čtvrtek 15. října 2009

Kapitánův deník, dodatek...

Někdo tam nahoře asi četl můj příspěvek a poukázal na díru v jednom z mých sdělení. Ano, pár dní po první procházce padajícím sněhem mě skutečně popadne vánoční nálada,
ALE
nesmí to být poloroztátá břečka, která po dopadu na zem nevydrží ani zlomek vteřiny, kterou mi vítr fouká za límec a do uší a na tváře, takže jsem celá mokrá a místo sněhu jsou všude kolem akorát kaluže vody.