No tak se na mě nezlobte...

Nějak prostě na to psaní nebyla nálada... možná ten zimní spánek nebo tak nějak. Tak jsem zase udělala obrázky navíc. Zkusím se rozvzpomenout co všechno se za tu dobu stalo...

 Takže, byl podzim, tudíž KoprCon. Ten byl zajímavý, zejména tím, že jsme na něj slíbili vzít Růženku a ten si v autobuse chytře nechal peněženku. Pak ji šťastně našel po návratu domů, plnou a v původním stavu, ale dobrodružství to bylo stejně. Musel se nás (mě a polovičky) tudíž držet, protože jsme nad ním o víkendu dočasně drželi ochranná křídla, aby nám neumřel hlady, když už jsme ho na ten con tahali my. Jako základnu jsme měli jako jindy Star Trek místnost, protože tam skoro pořád přednášel bratr Korax a vůbec tam byla spousta známých lidí. Chudák Růža se o Star Treku dozvěděl asi víc než mu bylo milo, aspoň si příště dá pozor na své věci. ;-) Ale kostým skřeta mu zůstal, tak jsme se jím chlubili kam jsme jen přišli. Už nevím jak šly události po sobě, ale nejvíc mi utkvěla soutěž "Zabij si svého goblina" ve fantasy místnosti, kam jsme se přihlásili s Růženkou po boku jako skupina jménem "Máme skřeta". Máme svědky na to, že jsme měli vyhrát, ale pořadatelovi se nechtělo přednášet co měl po soutěži přednášet, tak chtěl soutěž protáhnout a neuznal nám rozhodující úkol, takže jsme nakonec nevyhráli. Ale stejně byla ohromná sranda. Když družstvo vyhrálo úkol nad jiným družstvem, mohlo mu zabít skřeta - malou plastovou figurku vojáčka - a to jak jen se vítěznému družstvu líbilo. Ubozí vojáčci byli topeni, páleni zapalovačem (z bezpečnost. důvodů na venkovním plechovém parapetu okna), rozdupáni, rozlomeni od rozkroku nahoru (au), sama jsem jednomu ukousla hlavu, no bylo to velmi uspokojující.

Musela to být asi sobota, jak si teď vybavuju, protože se nám tam urvalo ucho naší látkové nákupní tašky, a potom nám ho pohotová a dobře vybavená (jehlami) známá zašívala. A taška byla tak těžká, protože byla plná extra velkého nákupu - a to je další událost. Zopakovali jsme a zavedli do budoucna jako Kopr-tradici večerní žranici. Před pár lety jsme toho horu nakoupili, rozložili na takovou tu dlouho dřevěnou lavičku co bývají v tělocvičnách, a s několika kamarády to zdlachnili, a udělalo to na nás všechny takový dojem, že jsme tentokrát zopakovali stejnou věc ve Star Trek místnosti, bylo to legen... (wait for it) ... DARY. Podotýkám, že to bylo i odvážné, jelikož ze všech stran útočila chřipková epidemie. Po příjezdu domů jsem ulehla s chorobu, ale naštěstí jen s kašlem a příšernou rýmou - a tu vím od koho jsem měla. Od někoho, kdo celý con kýchal, smrkal a vypotřeboval nám všechny papírové kapesníčky. Nebudu Růženu jmenovat. To má člověk za tu starost :-P

Potom byla tuším pyžamojízda, akce Omracucu. Tak jsem jí udělala Bludičku, protože mám dojem, že jsem někomu říkala, že to udělám. Nedivte se, že je nějaká bílá. V noci přece nesvítí, šetříme elktrickou energií! Pro ty, kteří se akce neúčastnili: sešla se nás na Letňanech banda, nalezli jsme všichni do vagónu metra a než jsme dojeli do další zastávky, všichni jsme se převlékli do nočních/časně ranních úborů (pyžama, košile, župany), čistili jsme si zuby, jedli jsme snídaně, česali si vlasy a usínali na sedátkách. Tak jsme dojeli až na Pražského povstání, tam jsme se všichni vyhrnuli, převlékli a rozešli se. Byla to ohromná sranda, hlavně sledovat pohledy náhodných spolucestujících. Jedna paní si sedla naproti a moc nás chválila, že je to skvělá zábava. Mimochodem, na stránkách Omracucu najdete i video z už zde zmiňované Frozen Prague, stejně jako fotky z mrznutí i pyžamojízdy. Pyžamovideo snad v blízké době taky bude, Hadati to aspoň slíbil :-)

 No, a pak byly Vánoce. Jako obvykle bylo bláto, vždycky znova čekám, že letos už to přece musí vyjít, a zas nic. Nevíc mi před Vánoci zatuhl kotník (ještě neodtuhl, potvora). Ale přijela moje irčounská sestra a všechno, a byla vůně jehličí a cukroví a byly koledy... Extra velké dobrodrůžo bylo letos s kapry, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Nakonec se vše v dobré zvrátilo. :-) Toto radostné období ale netrvalo rozhodně tak dlouho jak bych si představovala, člověk se ani nenaděje a je po Vánocích. Aspoň mě teď hřeje elektricky vyhřívaná bačkora, co jsem si vyžádala na své věčně zmrzlé nohy. Silvestr prosvištěl kolem ve znamení pouštění papírových balonů místo rachejtlí, a už tu byl leden a s ním zkouška z latiny a pak ta nešťastná státověda, kvůli které opakuju ročník.

 Zkoušky loni už vykonané mi naštěstí uznali, takže na tento semestr zbyla skutečně jen ta státověda a co jsem si nabrala navíc - latina, a potom v některém z minulých článků zmíněná rekonstrukce politického procesu z 50. let, takže popořadě. Státovědu, prevíti jedni, konečně mám, přesněji za tři. Konečně jsem své okolí naučila držet palce správně a vyplatilo se to. Radost mi nezkalilo ani to, že před pár dny povídal kamarád z ročníku, že zrovna dostal výsledky svojí státovědy a že prý má za jedna, i když se vůbec neučil a vůbec nevěděl co tam píše. A dokonce mu to opravovala přímo Reschová, ta baba jedovatá, jako mi. Jen nás to oba utvrdilo v tom, že je zkouška ze státovědy věc štěstí víc než čehokoli jiného. No a pak přišla na řadu intenzívní příprava na onu rekonstrukci. Ta se konala včera v budově Vrchního soudu na Pankráci v rámci mezinárodního festivalu Mene Tekel (proti zlu, násilí a totalitě)... nakonec, je dobře, že píšu na blog takhle pozdě. Ještě byste se tam někdo z mých pražských čtenářů lezli koukat. Rekonstruovaným případem byl proces s Růženou Vackovou, vysokoškolskou profesorkou, odsouzenou za "špionáž" na 22 let. Kdo má zájem, něco si o tom najděte, je to velice zajímavý případ.

Rekonstrukce proběhla celkem hladce, žádné velké kiksy nenastaly. Postěžovala bych si jen na pány od televize, v mikině s kapucou nám vejít doprostřed výslechu obžalovaného a začít štelovat uniformovanou stráž kolem vězně tak, aby se to kamerám lépe točilo, to bylo vážně hloupé. Ale zato kdo tam nebyl a chtěl by to vidět, zřejmě to někdy v průběhu roku odvysílá ČT (nejspíše ČT 2, myslím). V obecenstvu se našla spousta pamětníků, příbuzných prof. Vackové a k našemu potěšení i mladých lidí. Zřejmě se celé "představení" líbilo, i podle díků, které jsme obdrželi. Dojal mě pán, který k nám pak přišel a poprosil , zda by se mohl na chvíli posadit na lavici obžalovaných, kde stále ještě seděli naši kluci v uniformě justiční stráže, a vysvětlil, že přesně na tom místě si kdysi jako odpůrce režimu vyslechl také rozsudek mnoha let za mřížemi.

 No, a to by bylo všechno na co si teď vzpomenu. Teď se otřepávám po rekonstrukci a sbírám síly na Trpaslicon. A začátek nového semetru, brr. Tak ještě pohádku, abyste neřekli:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "No konečně, to to trvalo!"
To jsou mí čtenáři!
Není to má kravička.