A je tomu přesně rok

No co, co, měl ses hlasitěji ozývat, Moulo. Člověk přes rok úplně zapomene, že nějaký blog má. Byl to podivný rok a události se měly tendenci hloučkovat. Furt se nic neděje, neděje, neděje, no a najednou prsk! a svět je vzhůru nohama. Abych nějak proletěla o co mí drazí čtenáři počitatelní na prstech jedné ruky válečného veterána za ten rok v mých příspěvcích přišli, bylo to nejprve mé propadnutí seriálu Doctor Who, moje první účast na hře Mafie, no a pak úspěšné zvládnutí letního zkouškového období.

Pak přišel letní tábor se skautíky, kterému se sotva dá vůbec říkat tábor, protože pro nedostatek dětí to bylo jen pár dní na jedné a dalších pár dní na druhé chatě. Děti navíc v drtivé většině byly strašně malé a tak jsme z programu původně na tábor připraveného použili holé minimum. Škoda, vypadal opravdu slibně. Ale i malé ukřičené caparty člověk někdy musí zažít, budiž mi to cennou zkušeností. Taky se odehrála Bublinková párty, událost plná balónků, šumivého pití, bublinkové fólie, Aero čokolády, bublifuků a prostě všeho, co má něco společného s bublinkami. Úžasné, čím se za klidných letních dnů baví parta dospělých lidí.

 No a taky jsem na konci srpna/začátku září zase jela do Irska za sestrou, tentokrát sama. Pořád ještě bylo tak krásné, pořád ještě zelené a bečelo, zase jsem se koupala v moři ve Wicklow a viděla tam o kus dál tuleně. Chodila jsem si hodinovou procházkou podél pláže na oběd do Greystones, kde jsem si v knihovně na sestřinu kartu půjčovala knížky. Doctor Who, samozřejmě, toho totiž u nás nemáme. Přečetla jsem jich za ten pobyt několik. No a taky se konal další výlet na západní pobřeží, tentokrát ne do Donegalu, nýbrž o něco jižněji. Jelikož v těch končinách přebývá Tipec, nabídl se nám na jeden ze dnů našeho výletu jako průvodce po Burrenu. Kdo tam máte možnost zajet, neváhejte, nebudete toho litovat. Nebudu se tu o něm moc rozepisovat, to by bylo na dlouho. A takové psaní já neumím, najděte si o tom něco sami, jste šikovní, žeáno. Uzavřu to s tím, že Irsko se zas jednou předvedlo. Taky jsme se sestrou a jejím tento, nu, však víte, mládencem, navštívili Loop Head, který tímto pasuji na jedno z nejkrásnějších míst v Irsku a kdykoli tam pojedu a bude to jen trochu možné, chci se tam podívat. Ten se mi neomrzí. Hodím sem nějaké ty obrázky, ale Loop Head musíte zažít. Rozklikněte si je, beztak je to sem zase naháže mrňavé...

 (pozn. obrázky nejsou z léta, ale z letošního února – viz konec příspěvku – a nejsou moje, viz pravý spodní roh fotek ;-) )

 No, pak už dlouho není co psát. Dlouho se nic nedělo a pak když se dělo, nebylo to pro veřejnost. ;-) Přišel další ročník KoprConu, který jsem si i tentokrát skvěle užila. Sobotní žranice, která před lety začala jako nevinné srocení několika individuí na chodbě s jídlem rozloženým na lavičkách z tělocvičny, se tentokrát dostala dokonce do oficiálního programu a účastnila se jí většina klubu Subspace. Jak už bylo mnohokráte dokázáno, trekkies prostě FAKT RÁDI BAŠTÍ. Pak byly Vánoce, dračák u Arwethovců, Silvestr (z velké části taky u Arwethovců, ale na noc doma), začalo zkouškové a nade mnou už se jako gilotina blýskaly státnice. Zkoušky jsem nějak zvládla, mezi nimi ještě ze začátku ledna jeden dračák jako poslední zcela volný den před cílovou rovinkou státnic, které měly být 31. ledna. Tímto děkuji přátelům a příbuzným a příteli a vůbec všem, kdo se mi dostali v lednu na doslech a byli bombardováni stížnostmi a kvílením, za výdrž a podporu. Z ušima do krve odřenýma jsem 31. ledna odešla od státnic s trojkou, a to jsem do komise chytila jako předsedkyni paní Reschovou, kterou si jistě najdete v mých předchozích příspěvcích. Hledejte tam, kde se mluví o státovědě a taky o opakování ročníku. Jsem borec, vážení, a to mě tato dáma chtěla rovnou od státnic vyhodit.

 Po státnicích jsem strávila příjemný víkend na PragoFFestu, kde jsem zjistila, že ač jsem na přednášce o Vulkáncích chyběla, test jsem z nich napsala nejlepší ze třídy. Jsem ještě větší borec. Pak jsem konečně jela na chvíli domů, v lednu jsem se tam mockrát neukázala. To už se ale krátily dny k 12. únoru, na který jsem čekala nedočkavě už více než dva měsíce (od nápadu a následného zakoupení letenky), opustila jsem opět rodný dům a vydala se znovu do Irska. Měla se mnou být Myriáda, ale člověk míní a škola mění. Tak jsem se zase jednou ocitla na letišti v Dublinu, ale tentokrát nenasedla na autobus do Greystones, ale do auta, které mě odvezlo ještě téže noci na západní pobřeží do jistého obydlí v úplně kouzelném městě, jehož jméno vám bude z důvodů ochrany osobních údajů zamlčeno. Teda budu se o to snažit, snad to nevyplácnu někdy jindy až zapomenu, že to nechci psát. Uvidíme. Každopádně je už tenhle příspěvek nějak moc dlouhý, takže Irsko a pozdější události si rozebereme zase jindy. Vynasnažím se, aby to nebylo až za rok, to už by mi Moula neodpustil. ;-)

Tož a ještě pohádku, ne?

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Allons-y!"
To je Doktor!
Není to má kravička.