Únorová dobrodružství

Měla bych raději napsat nový příspěvek rychle, než se mi všechno vykouří z hlavy. Tááákže, kde jsme to byli? Ahá, ano, autem uprostřed noci z dublinského letiště do nejmenovaného městečka, které se vlastně jmenuje Ennis (povolení k uveřejnění jména získáno dodatečně :-) ). Strávila jsem tam kouzelný týden a po státnicově laděném lednu to byl balzám pro duši. Byli jsme se podívat na Dromoland Castle, i když proč se tomu říká castle mi unikalo, bylo to mrňavé a podezřele nové, ale stejně to hlavní byl park kolem, kde se jednak procházejí lidé, jednak se tam hraje golf, na kterém je tam kouzelné to, že ho hrají obyčejní lidé v obyčejném oblečení (a za obyčejné peníze). A za každého počasí, jak jsme se přesvědčili, když nás cestou zpět k autu kolem tamějšího jezera chytil déšť a posledních pár metrů k autu i kroupy. Irčouni jen vytáhli deštníky a hráli dál. :-) Za půl hodinky už ani nekáplo, což je samozřejmé, protože tou dobou jsme přejeli ke Clare Abbey a z kufru auta si vzali deštník. Kdo taky kdy slyšel, aby pršelo, když si schválně vezmete z auta deštník…

Taky jsem viděla část takového skanzenu v Bunratty (tu část, kterou jsem neviděla v létě se sestrou), sama si trochu pochodila po Ennis a, samozřejmě, znovu viděla Loop Head. Tipec byl předem varován, že bez dvou věcí se při své návštěvě u něj neobejdu – Loop Head a palačinky (obojí splněno) (zde ještě upřesním, že ani bez Tipce bych se tam neobešla, ona taky návštěva u něj bez něj je tak trochu nemyslitelná, ale jen tak aby nevznikly pochybnosti o mých prioritách, lepší Tipec v hrsti nežli palačinka na pánvi). O jeho palačinkách bych mohla napsat celý odstavec, spolu s jednou či dvěma veselými příhodami, ale půlka z mých čtenářů stejně nezná mé drahé bratřisko Koraxe, takže veselá příhoda by nemohla být řádně vychutnána. Zpátky k Loop Headu ale, byl pořád ještě stejně báječný jako v létě. A navíc na něm tentokrát vůbec nikdo nebyl a celý jsme ho měli pro sebe. Slunko jako by vědělo jak jsem se na něj těšila a schválně se drželo těsně na okraji mraků aby bylo možné udělat pár fotek a vychutnat si ty výhledy na útesy a na maják a… a na všechno. Nechali jsme se ostříknout jednou větší vlnou, zmáčeli si kalhoty a boty na podmáčeném mechu a trávě a koukali z útesu dolů, jak se pod námi voda točí jako by se vařila.

 No a ke konci pobytu jsme vyjeli k letišti poněkud oklikou. Projeli jsme národní park Killarney, kde jsem měla podruhé za ten týden palačinky, a sice v Strawberry Field Pancake Cottage, která nic než palačinky nepodává, a o které bych se dal napsat další odstavec, ale nemám blog o jídle, žejo. Mám blog o bloudění. Takže po palačinkách (s čerstvými banány a jahodami, uááá) jsme pokračovali směrem k Dursey Island, ke kterému jsme se při počínajícím soumraku už dost přiblížili, a to do městečka Allihies (pořád tu píšu městečko a ne město, ale když ona jsou to fakt všechno taková malá a roztomilá místa, že město se tomu říkat nedá), kde jsme se rozhodli přenocovat. Ráno, po nákupu pohlednic a pár fotkách místní kočky, jsme se rozjeli k Dursey Islandu. Tady bych asi měla objasnit, co je to za místo, je to malý ostrov na západě Irska význačný tím, že se na něj cestuje lanovkou. Zrovna přijížděla od ostrova. Nechali jsme auto stát ještě na pevnině (tedy, na takové,do jaké míry se Irsku samém dá říkat pevnina, jsouc zvyklá na střední Evropu, nedokážu o Irsku přemýšlet jinak než jako o větším ostrově) a když lanovka zastavila a vysedl jakýsi irský děda, zřejmě starousedlík z Dursey Islandu, nasedli jsme do ní my a za malou chvíli už pomalu klouzali i s lehce rozkývanou kabinou k ostrovu.

 Byly tam ovce. Spousta ovcí. A ještě více bobků. Zpočátku jsme se jim vyhýbali velice pečlivě, ke konci už jsme překračovali jen ty skutečně větší hromádky. Jinak bychom se zbláznili, byly úplně všude. Hned na začátku procházky jsem viděla nejkrásnější hřbitůvek, jaký jsem kdy viděla. Tedy nemyslete si, že bych se takovými věcmi často zabývala, ale tenhle byl prostě to nejlepší, co bych si jako nebožtík mohla přát. Maličké místo obehnané nízkou kamennou zídkou, kde z trávy ne úplně pravidelně trčí pár náhrobních kamenů a vedle nich polorozpadlé zbytky jakési kamenné budovy (kdoví co to bylo, už zbyly jenom zdi, a to dost zubaté).

 Slunko svítilo o 107 a my jsme za chvíli sundali bundy a rozepli co se dalo, takže jsme se v únoru procházeli Irskem já v tričku a rozepnuté mikině a Tipec dokonce v tričku a vestě, tzn s holýma rukama. Šli jsme kam nás cesta vedla dál ostrovem, baštili mandle v jogurtu a pozorovali místní zvířenu, jak se živí a většinou nás okázale ignoruje. Kráva škrábající se na krku o tyčku z plotu tento postoj dovedla asi k dokonalosti. Přestože jsme prošli shlukem domků, neviděli jsme zatím kromě zvířat živou duši. Zato jsem byla poučena o tom, co se děje krávám, když přežvykují (ne, nepovím, Tipec vám to možná jednou řekne sám… je to ale nečekané zjištění). Pak už byl pomalu čas se otočit a vracet se, abychom stihli lanovku zpátky, to už jsme si pomalu mysleli, že žádného humanoida za svou návštěvu neuvidíme, cestou zpátky nás ale na cestě potkali dva irští dědové a kus za nimi dva turisté, kteří komentovali, jak že tu dnes máme živo. Zřejmě jsem tedy ostrov zastihli za dopravní špičky. :-) Dle všeho má 5 stálých obyvatel, to skutečně není mnoho. Také to vysvětluje velikost výše zmíněného hřbitova. Zato jsme viděli několik set ovcí, pár desítek krav, asi šest slepic a jednu kachnu. Nebo tak nějak. Na cestu zpátky se k nám do lanovky nacpal zřejmě celý ostrov, čtyři (jeden už přece odjel ráno) Irčouni a jeden moc přátelský pes. Jelikož jsme dva z nich pak potkali v nedalekém městě v restauraci, zřejmě si takhle jezdí na oběd z ostrova pryč. Jestlipak mají slevu na lanovku?

 Pak už jsme jen svištěli směr Dublin, tedy nejdřív jsme dojeli na místo, kde jsem byla ubytovaná v létě, a přespali tam, a druhý den jsem se, ač krajně nerada, rozloučila s Irskem i svým vzorným hostitelem a nasedla do letadla. Tolik k cestování. Ještě pár fotek, abyste neřekli, bando.

Ráno v Allihies

Lanovka

Můj hřbitůvek

  O týden později jsem, jako loni, stála v budově Vrchního soudu v Praze na Pankráci a účastnila se rekonstrukce politického procesu z 50. let, tentokrát zaměřené na případ studentky Dagmar Šimkové. Letos jsem si na rozdíl od loňska zahrála zápornou roli, což se odrazilo i na mém úboru: vyfasovala jsem uniformu vězeňské dozorkyně s hodností mladšího seržanta. To je, co? Letos nás živě vysílali na idnes.cz a dokonce nás natáčela nezávislá (!!!) čínská televize. Divíte se? Taky jsme se divili. Podle všeho bude záznam rekonstrukce otitulkován a pirátsky v Číně odvysílán. No, a naše televize snad opět svůj záznam sestříhá a poskládá do dokumentu, ten z loňska běžel 17.2. na ČT2. Byla jsem v televizi!

 Tak, a poslední velkou událostí, o které musím napsat, je derniéra Maškarády v Divadle v Dlouhé. Někteří z vás tam byli, někteří už o tom ode mě dost slyšeli, ale stejně bych to měla alespoň zmínit. Účastnil se jí přece sám Terry Pratchett! Seděl pět řad přede mnou a já mu celé divadlo koukala na temeno hlavy a říkala si, že to se moc lidem nepoštěstí, po hře měl na pódiu několikaminutovou řeč, po které se s celým klubem vyfotil, to už bylo něco a já chtěla jít s pocitem zadostiučinění domů, nakonec jsem ale zůstala, protože si velká část klubu šla sednout za roh k Haštalskému dědkovi a já už chyběla na mnoha srazech. A dobře jsem udělala. Po nějaké době si Terry přišel z divadla sednout k nám, a kdyby jen to, sedl si naproti mně! Tak jsme si povídali, který Doktor je nejlepší, jak David Tennant zářil v Hamletovi, v čem vidí rozdíl mezi církvemi na kontinentě a v Anglii, no a dělal vám na mě obličeje! Taky lidem kolem povídal, jaké jsou nejlepší pálivé papričky a jak až umře, za jeho urnou poběží hromada fanoušků a budou na poslední chvíli žádat podpis. Tím teda zřejmě nemyslel nás, dříve toho večera byl zaskočen, jak jsme kolem něj tiší a jak ho nikdo nezasypává žádostmi o autogram a podobně.

 No řekněte, nestál ten únor za to?

Jo, a ještě vlastně pohádku:

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: *dunivé basy vln tříštících se mnoho metrů kolmo pod vámi, asi jako když si Smrť brouká *

To je Loop Head!

Není to má kravička.