Bludička pro jak koho

Moving

2011-04-10T23:59:00.000+02:00

Tady už nic nového nehledejte, Bludička se totiž stěhuje na novou adresu.

;-)

Únorová dobrodružství

2011-03-06T13:49:00.001+01:00

Měla bych raději napsat nový příspěvek rychle, než se mi všechno vykouří z hlavy. Tááákže, kde jsme to byli? Ahá, ano, autem uprostřed noci z dublinského letiště do nejmenovaného městečka, které se vlastně jmenuje Ennis (povolení k uveřejnění jména získáno dodatečně :-) ). Strávila jsem tam kouzelný týden a po státnicově laděném lednu to byl balzám pro duši. Byli jsme se podívat na Dromoland Castle, i když proč se tomu říká castle mi unikalo, bylo to mrňavé a podezřele nové, ale stejně to hlavní byl park kolem, kde se jednak procházejí lidé, jednak se tam hraje golf, na kterém je tam kouzelné to, že ho hrají obyčejní lidé v obyčejném oblečení (a za obyčejné peníze). A za každého počasí, jak jsme se přesvědčili, když nás cestou zpět k autu kolem tamějšího jezera chytil déšť a posledních pár metrů k autu i kroupy. Irčouni jen vytáhli deštníky a hráli dál. :-) Za půl hodinky už ani nekáplo, což je samozřejmé, protože tou dobou jsme přejeli ke Clare Abbey a z kufru auta si vzali deštník. Kdo taky kdy slyšel, aby pršelo, když si schválně vezmete z auta deštník…

Taky jsem viděla část takového skanzenu v Bunratty (tu část, kterou jsem neviděla v létě se sestrou), sama si trochu pochodila po Ennis a, samozřejmě, znovu viděla Loop Head. Tipec byl předem varován, že bez dvou věcí se při své návštěvě u něj neobejdu – Loop Head a palačinky (obojí splněno) (zde ještě upřesním, že ani bez Tipce bych se tam neobešla, ona taky návštěva u něj bez něj je tak trochu nemyslitelná, ale jen tak aby nevznikly pochybnosti o mých prioritách, lepší Tipec v hrsti nežli palačinka na pánvi). O jeho palačinkách bych mohla napsat celý odstavec, spolu s jednou či dvěma veselými příhodami, ale půlka z mých čtenářů stejně nezná mé drahé bratřisko Koraxe, takže veselá příhoda by nemohla být řádně vychutnána. Zpátky k Loop Headu ale, byl pořád ještě stejně báječný jako v létě. A navíc na něm tentokrát vůbec nikdo nebyl a celý jsme ho měli pro sebe. Slunko jako by vědělo jak jsem se na něj těšila a schválně se drželo těsně na okraji mraků aby bylo možné udělat pár fotek a vychutnat si ty výhledy na útesy a na maják a… a na všechno. Nechali jsme se ostříknout jednou větší vlnou, zmáčeli si kalhoty a boty na podmáčeném mechu a trávě a koukali z útesu dolů, jak se pod námi voda točí jako by se vařila.

No a ke konci pobytu jsme vyjeli k letišti poněkud oklikou. Projeli jsme národní park Killarney, kde jsem měla podruhé za ten týden palačinky, a sice v Strawberry Field Pancake Cottage, která nic než palačinky nepodává, a o které bych se dal napsat další odstavec, ale nemám blog o jídle, žejo. Mám blog o bloudění. Takže po palačinkách (s čerstvými banány a jahodami, uááá) jsme pokračovali směrem k Dursey Island, ke kterému jsme se při počínajícím soumraku už dost přiblížili, a to do městečka Allihies (pořád tu píšu městečko a ne město, ale když ona jsou to fakt všechno taková malá a roztomilá místa, že město se tomu říkat nedá), kde jsme se rozhodli přenocovat. Ráno, po nákupu pohlednic a pár fotkách místní kočky, jsme se rozjeli k Dursey Islandu. Tady bych asi měla objasnit, co je to za místo, je to malý ostrov na západě Irska význačný tím, že se na něj cestuje lanovkou. Zrovna přijížděla od ostrova. Nechali jsme auto stát ještě na pevnině (tedy, na takové,do jaké míry se Irsku samém dá říkat pevnina, jsouc zvyklá na střední Evropu, nedokážu o Irsku přemýšlet jinak než jako o větším ostrově) a když lanovka zastavila a vysedl jakýsi irský děda, zřejmě starousedlík z Dursey Islandu, nasedli jsme do ní my a za malou chvíli už pomalu klouzali i s lehce rozkývanou kabinou k ostrovu.

Byly tam ovce. Spousta ovcí. A ještě více bobků. Zpočátku jsme se jim vyhýbali velice pečlivě, ke konci už jsme překračovali jen ty skutečně větší hromádky. Jinak bychom se zbláznili, byly úplně všude. Hned na začátku procházky jsem viděla nejkrásnější hřbitůvek, jaký jsem kdy viděla. Tedy nemyslete si, že bych se takovými věcmi často zabývala, ale tenhle byl prostě to nejlepší, co bych si jako nebožtík mohla přát. Maličké místo obehnané nízkou kamennou zídkou, kde z trávy ne úplně pravidelně trčí pár náhrobních kamenů a vedle nich polorozpadlé zbytky jakési kamenné budovy (kdoví co to bylo, už zbyly jenom zdi, a to dost zubaté).

Slunko svítilo o 107 a my jsme za chvíli sundali bundy a rozepli co se dalo, takže jsme se v únoru procházeli Irskem já v tričku a rozepnuté mikině a Tipec dokonce v tričku a vestě, tzn s holýma rukama. Šli jsme kam nás cesta vedla dál ostrovem, baštili mandle v jogurtu a pozorovali místní zvířenu, jak se živí a většinou nás okázale ignoruje. Kráva škrábající se na krku o tyčku z plotu tento postoj dovedla asi k dokonalosti. Přestože jsme prošli shlukem domků, neviděli jsme zatím kromě zvířat živou duši. Zato jsem byla poučena o tom, co se děje krávám, když přežvykují (ne, nepovím, Tipec vám to možná jednou řekne sám… je to ale nečekané zjištění). Pak už byl pomalu čas se otočit a vracet se, abychom stihli lanovku zpátky, to už jsme si pomalu mysleli, že žádného humanoida za svou návštěvu neuvidíme, cestou zpátky nás ale na cestě potkali dva irští dědové a kus za nimi dva turisté, kteří komentovali, jak že tu dnes máme živo. Zřejmě jsem tedy ostrov zastihli za dopravní špičky. :-) Dle všeho má 5 stálých obyvatel, to skutečně není mnoho. Také to vysvětluje velikost výše zmíněného hřbitova. Zato jsme viděli několik set ovcí, pár desítek krav, asi šest slepic a jednu kachnu. Nebo tak nějak. Na cestu zpátky se k nám do lanovky nacpal zřejmě celý ostrov, čtyři (jeden už přece odjel ráno) Irčouni a jeden moc přátelský pes. Jelikož jsme dva z nich pak potkali v nedalekém městě v restauraci, zřejmě si takhle jezdí na oběd z ostrova pryč. Jestlipak mají slevu na lanovku?

Pak už jsme jen svištěli směr Dublin, tedy nejdřív jsme dojeli na místo, kde jsem byla ubytovaná v létě, a přespali tam, a druhý den jsem se, ač krajně nerada, rozloučila s Irskem i svým vzorným hostitelem a nasedla do letadla. Tolik k cestování. Ještě pár fotek, abyste neřekli, bando.

Ráno v Allihies

Lanovka

Můj hřbitůvek

O týden později jsem, jako loni, stála v budově Vrchního soudu v Praze na Pankráci a účastnila se rekonstrukce politického procesu z 50. let, tentokrát zaměřené na případ studentky Dagmar Šimkové. Letos jsem si na rozdíl od loňska zahrála zápornou roli, což se odrazilo i na mém úboru: vyfasovala jsem uniformu vězeňské dozorkyně s hodností mladšího seržanta. To je, co? Letos nás živě vysílali na idnes.cz a dokonce nás natáčela nezávislá (!!!) čínská televize. Divíte se? Taky jsme se divili. Podle všeho bude záznam rekonstrukce otitulkován a pirátsky v Číně odvysílán. No, a naše televize snad opět svůj záznam sestříhá a poskládá do dokumentu, ten z loňska běžel 17.2. na ČT2. Byla jsem v televizi!

Tak, a poslední velkou událostí, o které musím napsat, je derniéra Maškarády v Divadle v Dlouhé. Někteří z vás tam byli, někteří už o tom ode mě dost slyšeli, ale stejně bych to měla alespoň zmínit. Účastnil se jí přece sám Terry Pratchett! Seděl pět řad přede mnou a já mu celé divadlo koukala na temeno hlavy a říkala si, že to se moc lidem nepoštěstí, po hře měl na pódiu několikaminutovou řeč, po které se s celým klubem vyfotil, to už bylo něco a já chtěla jít s pocitem zadostiučinění domů, nakonec jsem ale zůstala, protože si velká část klubu šla sednout za roh k Haštalskému dědkovi a já už chyběla na mnoha srazech. A dobře jsem udělala. Po nějaké době si Terry přišel z divadla sednout k nám, a kdyby jen to, sedl si naproti mně! Tak jsme si povídali, který Doktor je nejlepší, jak David Tennant zářil v Hamletovi, v čem vidí rozdíl mezi církvemi na kontinentě a v Anglii, no a dělal vám na mě obličeje! Taky lidem kolem povídal, jaké jsou nejlepší pálivé papričky a jak až umře, za jeho urnou poběží hromada fanoušků a budou na poslední chvíli žádat podpis. Tím teda zřejmě nemyslel nás, dříve toho večera byl zaskočen, jak jsme kolem něj tiší a jak ho nikdo nezasypává žádostmi o autogram a podobně.

No řekněte, nestál ten únor za to?

Jo, a ještě vlastně pohádku:

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: *dunivé basy vln tříštících se mnoho metrů kolmo pod vámi, asi jako když si Smrť brouká *

To je Loop Head!

Není to má kravička.

A je tomu přesně rok

2011-02-28T22:44:00.005+01:00

No co, co, měl ses hlasitěji ozývat, Moulo. Člověk přes rok úplně zapomene, že nějaký blog má. Byl to podivný rok a události se měly tendenci hloučkovat. Furt se nic neděje, neděje, neděje, no a najednou prsk! a svět je vzhůru nohama. Abych nějak proletěla o co mí drazí čtenáři počitatelní na prstech jedné ruky válečného veterána za ten rok v mých příspěvcích přišli, bylo to nejprve mé propadnutí seriálu Doctor Who, moje první účast na hře Mafie, no a pak úspěšné zvládnutí letního zkouškového období.

Pak přišel letní tábor se skautíky, kterému se sotva dá vůbec říkat tábor, protože pro nedostatek dětí to bylo jen pár dní na jedné a dalších pár dní na druhé chatě. Děti navíc v drtivé většině byly strašně malé a tak jsme z programu původně na tábor připraveného použili holé minimum. Škoda, vypadal opravdu slibně. Ale i malé ukřičené caparty člověk někdy musí zažít, budiž mi to cennou zkušeností. Taky se odehrála Bublinková párty, událost plná balónků, šumivého pití, bublinkové fólie, Aero čokolády, bublifuků a prostě všeho, co má něco společného s bublinkami. Úžasné, čím se za klidných letních dnů baví parta dospělých lidí.

No a taky jsem na konci srpna/začátku září zase jela do Irska za sestrou, tentokrát sama. Pořád ještě bylo tak krásné, pořád ještě zelené a bečelo, zase jsem se koupala v moři ve Wicklow a viděla tam o kus dál tuleně. Chodila jsem si hodinovou procházkou podél pláže na oběd do Greystones, kde jsem si v knihovně na sestřinu kartu půjčovala knížky. Doctor Who, samozřejmě, toho totiž u nás nemáme. Přečetla jsem jich za ten pobyt několik. No a taky se konal další výlet na západní pobřeží, tentokrát ne do Donegalu, nýbrž o něco jižněji. Jelikož v těch končinách přebývá Tipec, nabídl se nám na jeden ze dnů našeho výletu jako průvodce po Burrenu. Kdo tam máte možnost zajet, neváhejte, nebudete toho litovat. Nebudu se tu o něm moc rozepisovat, to by bylo na dlouho. A takové psaní já neumím, najděte si o tom něco sami, jste šikovní, žeáno. Uzavřu to s tím, že Irsko se zas jednou předvedlo. Taky jsme se sestrou a jejím tento, nu, však víte, mládencem, navštívili Loop Head, který tímto pasuji na jedno z nejkrásnějších míst v Irsku a kdykoli tam pojedu a bude to jen trochu možné, chci se tam podívat. Ten se mi neomrzí. Hodím sem nějaké ty obrázky, ale Loop Head musíte zažít. Rozklikněte si je, beztak je to sem zase naháže mrňavé...

(pozn. obrázky nejsou z léta, ale z letošního února – viz konec příspěvku – a nejsou moje, viz pravý spodní roh fotek ;-) )

No, pak už dlouho není co psát. Dlouho se nic nedělo a pak když se dělo, nebylo to pro veřejnost. ;-) Přišel další ročník KoprConu, který jsem si i tentokrát skvěle užila. Sobotní žranice, která před lety začala jako nevinné srocení několika individuí na chodbě s jídlem rozloženým na lavičkách z tělocvičny, se tentokrát dostala dokonce do oficiálního programu a účastnila se jí většina klubu Subspace. Jak už bylo mnohokráte dokázáno, trekkies prostě FAKT RÁDI BAŠTÍ. Pak byly Vánoce, dračák u Arwethovců, Silvestr (z velké části taky u Arwethovců, ale na noc doma), začalo zkouškové a nade mnou už se jako gilotina blýskaly státnice. Zkoušky jsem nějak zvládla, mezi nimi ještě ze začátku ledna jeden dračák jako poslední zcela volný den před cílovou rovinkou státnic, které měly být 31. ledna. Tímto děkuji přátelům a příbuzným a příteli a vůbec všem, kdo se mi dostali v lednu na doslech a byli bombardováni stížnostmi a kvílením, za výdrž a podporu. Z ušima do krve odřenýma jsem 31. ledna odešla od státnic s trojkou, a to jsem do komise chytila jako předsedkyni paní Reschovou, kterou si jistě najdete v mých předchozích příspěvcích. Hledejte tam, kde se mluví o státovědě a taky o opakování ročníku. Jsem borec, vážení, a to mě tato dáma chtěla rovnou od státnic vyhodit.

Po státnicích jsem strávila příjemný víkend na PragoFFestu, kde jsem zjistila, že ač jsem na přednášce o Vulkáncích chyběla, test jsem z nich napsala nejlepší ze třídy. Jsem ještě větší borec. Pak jsem konečně jela na chvíli domů, v lednu jsem se tam mockrát neukázala. To už se ale krátily dny k 12. únoru, na který jsem čekala nedočkavě už více než dva měsíce (od nápadu a následného zakoupení letenky), opustila jsem opět rodný dům a vydala se znovu do Irska. Měla se mnou být Myriáda, ale člověk míní a škola mění. Tak jsem se zase jednou ocitla na letišti v Dublinu, ale tentokrát nenasedla na autobus do Greystones, ale do auta, které mě odvezlo ještě téže noci na západní pobřeží do jistého obydlí v úplně kouzelném městě, jehož jméno vám bude z důvodů ochrany osobních údajů zamlčeno. Teda budu se o to snažit, snad to nevyplácnu někdy jindy až zapomenu, že to nechci psát. Uvidíme. Každopádně je už tenhle příspěvek nějak moc dlouhý, takže Irsko a pozdější události si rozebereme zase jindy. Vynasnažím se, aby to nebylo až za rok, to už by mi Moula neodpustil. ;-)

Tož a ještě pohádku, ne?

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Allons-y!"
To je Doktor!
Není to má kravička.

No tak se na mě nezlobte...

2010-02-28T15:42:00.002+01:00

Nějak prostě na to psaní nebyla nálada... možná ten zimní spánek nebo tak nějak. Tak jsem zase udělala obrázky navíc. Zkusím se rozvzpomenout co všechno se za tu dobu stalo...

Takže, byl podzim, tudíž KoprCon. Ten byl zajímavý, zejména tím, že jsme na něj slíbili vzít Růženku a ten si v autobuse chytře nechal peněženku. Pak ji šťastně našel po návratu domů, plnou a v původním stavu, ale dobrodružství to bylo stejně. Musel se nás (mě a polovičky) tudíž držet, protože jsme nad ním o víkendu dočasně drželi ochranná křídla, aby nám neumřel hlady, když už jsme ho na ten con tahali my. Jako základnu jsme měli jako jindy Star Trek místnost, protože tam skoro pořád přednášel bratr Korax a vůbec tam byla spousta známých lidí. Chudák Růža se o Star Treku dozvěděl asi víc než mu bylo milo, aspoň si příště dá pozor na své věci. ;-) Ale kostým skřeta mu zůstal, tak jsme se jím chlubili kam jsme jen přišli. Už nevím jak šly události po sobě, ale nejvíc mi utkvěla soutěž "Zabij si svého goblina" ve fantasy místnosti, kam jsme se přihlásili s Růženkou po boku jako skupina jménem "Máme skřeta". Máme svědky na to, že jsme měli vyhrát, ale pořadatelovi se nechtělo přednášet co měl po soutěži přednášet, tak chtěl soutěž protáhnout a neuznal nám rozhodující úkol, takže jsme nakonec nevyhráli. Ale stejně byla ohromná sranda. Když družstvo vyhrálo úkol nad jiným družstvem, mohlo mu zabít skřeta - malou plastovou figurku vojáčka - a to jak jen se vítěznému družstvu líbilo. Ubozí vojáčci byli topeni, páleni zapalovačem (z bezpečnost. důvodů na venkovním plechovém parapetu okna), rozdupáni, rozlomeni od rozkroku nahoru (au), sama jsem jednomu ukousla hlavu, no bylo to velmi uspokojující.

Musela to být asi sobota, jak si teď vybavuju, protože se nám tam urvalo ucho naší látkové nákupní tašky, a potom nám ho pohotová a dobře vybavená (jehlami) známá zašívala. A taška byla tak těžká, protože byla plná extra velkého nákupu - a to je další událost. Zopakovali jsme a zavedli do budoucna jako Kopr-tradici večerní žranici. Před pár lety jsme toho horu nakoupili, rozložili na takovou tu dlouho dřevěnou lavičku co bývají v tělocvičnách, a s několika kamarády to zdlachnili, a udělalo to na nás všechny takový dojem, že jsme tentokrát zopakovali stejnou věc ve Star Trek místnosti, bylo to legen... (wait for it) ... DARY. Podotýkám, že to bylo i odvážné, jelikož ze všech stran útočila chřipková epidemie. Po příjezdu domů jsem ulehla s chorobu, ale naštěstí jen s kašlem a příšernou rýmou - a tu vím od koho jsem měla. Od někoho, kdo celý con kýchal, smrkal a vypotřeboval nám všechny papírové kapesníčky. Nebudu Růženu jmenovat. To má člověk za tu starost :-P

Potom byla tuším pyžamojízda, akce Omracucu. Tak jsem jí udělala Bludičku, protože mám dojem, že jsem někomu říkala, že to udělám. Nedivte se, že je nějaká bílá. V noci přece nesvítí, šetříme elktrickou energií! Pro ty, kteří se akce neúčastnili: sešla se nás na Letňanech banda, nalezli jsme všichni do vagónu metra a než jsme dojeli do další zastávky, všichni jsme se převlékli do nočních/časně ranních úborů (pyžama, košile, župany), čistili jsme si zuby, jedli jsme snídaně, česali si vlasy a usínali na sedátkách. Tak jsme dojeli až na Pražského povstání, tam jsme se všichni vyhrnuli, převlékli a rozešli se. Byla to ohromná sranda, hlavně sledovat pohledy náhodných spolucestujících. Jedna paní si sedla naproti a moc nás chválila, že je to skvělá zábava. Mimochodem, na stránkách Omracucu najdete i video z už zde zmiňované Frozen Prague, stejně jako fotky z mrznutí i pyžamojízdy. Pyžamovideo snad v blízké době taky bude, Hadati to aspoň slíbil :-)

No, a pak byly Vánoce. Jako obvykle bylo bláto, vždycky znova čekám, že letos už to přece musí vyjít, a zas nic. Nevíc mi před Vánoci zatuhl kotník (ještě neodtuhl, potvora). Ale přijela moje irčounská sestra a všechno, a byla vůně jehličí a cukroví a byly koledy... Extra velké dobrodrůžo bylo letos s kapry, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Nakonec se vše v dobré zvrátilo. :-) Toto radostné období ale netrvalo rozhodně tak dlouho jak bych si představovala, člověk se ani nenaděje a je po Vánocích. Aspoň mě teď hřeje elektricky vyhřívaná bačkora, co jsem si vyžádala na své věčně zmrzlé nohy. Silvestr prosvištěl kolem ve znamení pouštění papírových balonů místo rachejtlí, a už tu byl leden a s ním zkouška z latiny a pak ta nešťastná státověda, kvůli které opakuju ročník.

Zkoušky loni už vykonané mi naštěstí uznali, takže na tento semestr zbyla skutečně jen ta státověda a co jsem si nabrala navíc - latina, a potom v některém z minulých článků zmíněná rekonstrukce politického procesu z 50. let, takže popořadě. Státovědu, prevíti jedni, konečně mám, přesněji za tři. Konečně jsem své okolí naučila držet palce správně a vyplatilo se to. Radost mi nezkalilo ani to, že před pár dny povídal kamarád z ročníku, že zrovna dostal výsledky svojí státovědy a že prý má za jedna, i když se vůbec neučil a vůbec nevěděl co tam píše. A dokonce mu to opravovala přímo Reschová, ta baba jedovatá, jako mi. Jen nás to oba utvrdilo v tom, že je zkouška ze státovědy věc štěstí víc než čehokoli jiného. No a pak přišla na řadu intenzívní příprava na onu rekonstrukci. Ta se konala včera v budově Vrchního soudu na Pankráci v rámci mezinárodního festivalu Mene Tekel (proti zlu, násilí a totalitě)... nakonec, je dobře, že píšu na blog takhle pozdě. Ještě byste se tam někdo z mých pražských čtenářů lezli koukat. Rekonstruovaným případem byl proces s Růženou Vackovou, vysokoškolskou profesorkou, odsouzenou za "špionáž" na 22 let. Kdo má zájem, něco si o tom najděte, je to velice zajímavý případ.

Rekonstrukce proběhla celkem hladce, žádné velké kiksy nenastaly. Postěžovala bych si jen na pány od televize, v mikině s kapucou nám vejít doprostřed výslechu obžalovaného a začít štelovat uniformovanou stráž kolem vězně tak, aby se to kamerám lépe točilo, to bylo vážně hloupé. Ale zato kdo tam nebyl a chtěl by to vidět, zřejmě to někdy v průběhu roku odvysílá ČT (nejspíše ČT 2, myslím). V obecenstvu se našla spousta pamětníků, příbuzných prof. Vackové a k našemu potěšení i mladých lidí. Zřejmě se celé "představení" líbilo, i podle díků, které jsme obdrželi. Dojal mě pán, který k nám pak přišel a poprosil , zda by se mohl na chvíli posadit na lavici obžalovaných, kde stále ještě seděli naši kluci v uniformě justiční stráže, a vysvětlil, že přesně na tom místě si kdysi jako odpůrce režimu vyslechl také rozsudek mnoha let za mřížemi.

No, a to by bylo všechno na co si teď vzpomenu. Teď se otřepávám po rekonstrukci a sbírám síly na Trpaslicon. A začátek nového semetru, brr. Tak ještě pohádku, abyste neřekli:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "No konečně, to to trvalo!"
To jsou mí čtenáři!
Není to má kravička.

Skauti, bolavé nohy a záhada tulipánu

2009-11-09T15:49:00.003+01:00

O víkendu jsem měla o zábavu postaráno. V pátek jsem s bratrancem nasedla do auta a ujížděla pryč od Prahy, za svými milými skauty. Program měl tentokrát na starost Růža, kterého jsme cestou nabrali v Liberci, a který pak i nadšeně řídil (ach, ti s čerstvým řidičákem...), takže jsme nemuseli dělat skoro nic. Zklamal nás trochu malý počet dětí, ale už samotný Kája Vaníčků vydá za deset, tak je to snad nakonec dobře. Než jsme dohráli první hru s poznávámín stop zvířat a ovoce apod., byla už tma jako v pytli. To víte, sraz ve čtyři. Pak jsme si prohlíželi KPZky (hlaste se, kdo ví, co to je!) a vymýšleli, jaká hrozivá zranění a nebezpečné situace se s nimi dají řešit. Snědli jsme hromadu šopského salátu a vyrazili na poslední hru toho dne, ukrást druhému družstvu hořící svíčku a donést ji k sobě.

To se nikomu za celou dobu hraní nepodařilo. Mezitím se dali "zabíjet" členové nepřátelského družstva tím, že se nahlas přečetlo číslo, které měli přišpendlené na zádech. To ze hry udělalo velmi kontaktní sport. Říkám to tu z toho důvodu, že je sice nepravděpodobné, že se na nás v té tmě někdo díval, ale jestli ano, já přísahám, že jsem se toho Mácu nesnažila znásilnit!

Druhý den byl výlet, o kterém mluví druhá část nadpisu. Pro chromajzlíky je i půlhodinová procházka až dost, takže poté, co jsme ušli 18 km, jsem překvapená, že klouby stále drží a kotník je ještě jakž takž pohyblivý. Ale byla jsem tak poprvé pěšky v Německu, cestou jsme plnili různé úkoly, samosebou koncipované pro skautíky, tak jsme chodili podle buzoly, měřili kilometry trasy na mapě, nebo počítali výšku stromu pomocí metrového klacku. Večer jsem se tak tak doplazila do bytu a po krátkém řešení výsledku tohoto srazu a po vydatné koupeli jsem upadla do slastného bezvědomí. To mám ale krásné zážitky, co?

Třetí část nadpisu se týká mé poslední dobou až katastrofálně špatné paměti. V bločku jsem nalezla lísteček s básní o tulipánu a jakési mrtvé dívčině. Písmo je moje. Ale kdybyste mě zabili, já absolutně nevím nejen jak se tam ocitla, ale zda jsem ji odněkud opsala, nebo dokonce sama složila. Google ji nenašel, ale na myšlenky na mrtvé dívčiny a tulipány si nevzpomínám, tak kurňa čí je to báseň?! Přitom to nemůže být dlouho, co jsem to tam zapsala, ten bloček jsem donedávna měla zastrčený hluboko v nepořádku doma a až někdy v létě jsem ho vytáhla a až po tom okamžiku se tam mohl ten zatracený tulipán ocitnout. Některé myšlenky v té básni se mi zdají na mě podivně hluboké (když už něco píšu, je to vždycky spíš pro srandu, viz moje povídky-parodie, nebo má básnička Ufoun z planety Země), ale ani po několika zkusmých překladech do angličtiny se Google neuvolil jakoukoli část textu básně najít. A proto se táži, zná někdo nějaký způsob, jak se dozvědět, jak se ocitají mrtvé holky a kytky v mém notýsku? Hypnózu prosím beru jako poslední možnost.

To jen na ilustraci stavu mé paměti. Poslední dobou v půli cesty někam zapomenu, kam to vlastně jdu. Že jsem se ještě nezabouchla mimo byt bez klíčů u sebe je zázrak, nebo spíš otázka času. Mám podezření, že se letos rozhodl můj mozek napodobit medvědy a uložit se k zimnímu spánku. Mějte proto se mnou prosím strpení aspoň do března, až roztaju, do té doby budu asi extrémně natvrdlá.

Tak, ještě pohádku, a zvonec.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Klep, klep, klep!"
To jsou Vánoce za dveřmi!
Není to má kravička.

Zmrzlý Václavák a nuda v Praze

2009-10-29T16:55:00.007+01:00

Tak jak jsem slíbila, píšu znovu. Máte štěstí, že se Klub Terryho Pratchetta postaral, aby bylo o čem psát. Jak je zřejmé z nadpisu, mrzlo se. Chytří z nadpisu poznali i kde. Tak tedy, v sobotu 24. října jsem se účastnila akce Frozen Prague, prvního recesistického počinu vznikající skupiny Omracuc pod Hadatiho vedením. Na poslední chvíli jsem zlanařila i bratra s jeho polovičkou, takže dohromady s mou polovičkou jsme se tam sešli jako čtyřčlenná skupinka, což je 3,6% všech zmrzlých účastníků (a kdo je zvědavý, celkový počet zmrzlých z toho zjistí). K tomu ještě někoik kameramanů a jeden Smrť.

Kdo o akci tohoto typu ještě neslyšel, ať si představí větší plochu, v našem případě dolní část Václavského náměstí, na které přibližně ve stejný okamžik většina z chodců znehybní a ve stále stejné poloze setrvá několik minut. Pak opět v přibližně stejnou chvíli rozmrznou, plynule dokončí započatý pohyb a jdou dál svou cestou. Netřeba dodávat, že nemrznoucí chodci jsou vývojem situace překvapeni, znervózněni, někteří spěšně místo opouští, někteří zblízka studují zmrzlíky, někteří se ihned shánějí po fotoaparátu. Inu, lidi.

Akce se zřejmě docela vydařila. Když se nehýbete, moc toho v okolí nevidíte, ale pohybující se účastníci se vyjadřovali k vizuálnímu dojmu velmi kladně. Měli jsme i dost dobré polohy zmrznutí. Někdo zmrznul na kolečkových bruslích (odvaha!), Aldy s dívčinou na zádech, skoro každý nějak jinak. V naší čtyřčlenné skupince jsem si já oblékala bundu, má polovička mi do ní galantně pomáhala, brácha telefonoval a jeho polovička ho galantně tahala za kravatu. Na internetu jsem ještě téhož dne objevila krátký článek o této akci, vygooglete si "václavské náměstí frozen prague" a snad to taky najdete. ;-) Oficiální video z akce se právě tvoří a až se dohlásí podle čísel účastníci, bude na youtube a kdoví kde všude. Dám vědět. ;-)

Druhým tématem těchto dnů je nuda. O víkendu jsem se dozvěděla, že z loňských zkoušek mi byly uznány všechny, což je na jednu stranu super, protože nemusím opakovat ty už jednou úspěšně složené, ale zároveň to znamená, že na tento semestr mi vlastně zbývá jen ta zpropadená státověda a dva nepovinné předměty, z toho ta rekonstrukce není ani každý týden, ale zatím se scházíme co dva týdny. Nebýt toho, že zítra brzo ráno mám latinu, mohla bych být už v pondělí večer na Moravě a užívat si teplo a pohodlí domova. Takhle si pročítám materiály k té rekonstrukci, taky poslouchám záznamy ze srpna 1968 z DVDčka co mi dal DORFL (díky, jsou tam fakt zajímavé věci!)... a jinak se děsně nudím. Odpověděla jsem na pár inzerátů lidí co chtějí doučit anglicky, taky jsme si konečně natáhla chybějící strunu na kytaru a dneska si hrála... A nejhorší je, že když se nudím, tak jím. Ach jo, zabavte mě, darebáci, nevidíte, že trpím? Ale co, ještě pár hodin a jedu domů, aspoň, že tak. Už se tam moc těším. Zuzanka sice pořád ještě neříká "teta", zato začala říkat plyšové kryse sama od sebe "myš". Ta je ale šikovná! A taky, podle vzoru tatínka vyhánějícího sousedovic krocany ze zahrady, o sebe plácá ručičkama a dělá "Uš, uš!" a takto honí po bytě kočku. No roztomilost sama. :-)

Tak, budu zase končit. Dodám ještě, že po tvůrčí snaze předminulý víkend už patrně zbývá jen jedna schůzka z bratrancem a pirátský film bude úplně dokončen. Tak ještě pohádku, ale dneska je to spoiler alert, výrok z našeho filmu!

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "A do řepy, co to děláte?! Na takové ocasoviny vás užije!"

To je kapitán Barbossa!
Není to má kravička.

PS: Elischko, doufám, že vidíš, jak jsem ti vyšla vstříc!

Kapitánův deník, dodatek...

2009-10-15T15:26:00.003+02:00

Někdo tam nahoře asi četl můj příspěvek a poukázal na díru v jednom z mých sdělení. Ano, pár dní po první procházce padajícím sněhem mě skutečně popadne vánoční nálada,

ALE

nesmí to být poloroztátá břečka, která po dopadu na zem nevydrží ani zlomek vteřiny, kterou mi vítr fouká za límec a do uší a na tváře, takže jsem celá mokrá a místo sněhu jsou všude kolem akorát kaluže vody.

Kratší, ale brzo

2009-10-14T21:11:00.007+02:00

Tak vám tu na zkoušku píšu dříve, jestli vám budou vyhovovat i kratší, ale častější příspěvky. Později čekám hodnocení této metody v komentářích, abyste taky něco dělali, darebáci.

Momentálně zažívám období kašlací. Jako obvykle ve velmi nevhodnou dobu mě popadl můj typický vícetýdenní kašel. Navíc je ošklivé počasí, což nevzbuzuje veselé myšlenky. Přijela jsem do Prahy a budu tu tentokrát tři týdny v kuse, na mě strašně dlouhá doba. Ale vše je nutno brát s nadhledem a nekončícím optimismem. Očekávám, že pár dní potom, co kolem sebe poprvé uvidím padat sníh, mě popadne předvánoční nadšení a budu si do sešitů na přednáškách kreslit baňky a sněhuláčky a svíčky a stromečky a voly s oslíčky nad jesličkami. Takže je to vlastně jen otázka přečkání několika pošmourných dní.

Letošní rozvrh ve škole se celkem vydařil. Sice cestuji do školy většinou ve špičce a to je člověk rád, že se do metra vůbec vejde a tlačí se tak na kdoví koho, ale konečně se mi zadařilo s nepovinnými předměty. Někteří z vás už mě jistě slyšeli nadávat, že jsem si nedokázala (loni ani letos) zapsat jediný nepovinný předmět v těch asi patnácti vteřinách než se všechny kromě tělocviku zaplní. Rozhodla jsem se tedy osobně žebronit na těch, které jsem si nejvíce přála zapsat už z čistého zájmu. Vybrala jsem dva a měla jsem štěstí. Jedním byla latina, to asi není třeba nějak přibližovat. Milý pan magistr, jen o pár let starší než my, byl hodný a ještě hodnější, takže zapsal všechny, kdo na první hodinu přišli s nadějí zapsání nad kapacitu předmětu (i když jich bylo víc, než o kolik rozšíření kapacity prvně sliboval e-mailem). Druhým byl poučně vyhlížející "Vědecký seminář Rekonstrukce politického procesu z 50. let", který měl napsaný vždy usměvavý a tak nějak hobitoidní Prof. JUDr. Jan Kuklík. Na celých pět ročníků práv bylo vypsáno jen deset míst do semináře, což bylo podezřelé. Na místě opět s nadějí čekalo několik dalších studentů "nad počet", kteří si všichni opět přišli na své. Nepůjde však o žádný vědecký seminář, přátelé, půjde o opravdovou rekonstrukci jednoho z procesů (tak nějak by se tomu dalo skoro říkat ochotnické divadlo), kterou dokonce ve finální podobně natočí počátkem příštího roku televize. Pan Kuklík má s tímto už zkušenost, jeden proes už byl takto secvičen a rekonstruován. Kdo by se o něm chtěl něco dozvědět, ať si vyhledá "Spravedlnost pro Marii Švejdovou". Tak se jmenuje už nafilmovaný proces z větší části hraný studenty pražských práv, koncem září jej vysílala ČT2.

No, už vás nebudu nudit školou, to jen já jsem z toho byla tak nadšená. Pro fanoušky naší filmové společnosti Still Camera Movies mám dobrou zprávu, rejža Yodíček přispěl do komentářů u našeho traileru k pirátskému filmu a všem tam dal slavnostní slib, že film bude do Vánoc hotový. Rovněž dal vědět, že jich některý z těchto víkendů se budeme aktivně věnovat jeho dokončování. Tak už se asi přece jen dočkáte, protože to je první deadline, co byl kdy u tohoto filmu slíben!

Tím už se můj příspěvek asi chýlí ke konci. V pátek se uvidím se svými skautíky, už se na ně těším, a taky na latinu v pátek ráno, no v podstatě mě čekají zatím jen samé dobré věci. Chtěla jsem toho napsat víc, ale hlava děravá a ještě takhle k večeru, zkrátka už si nevzpomenu. Snad příště. :-)

Tak, a ještě pohádku:

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "A just nepodepíšu!"

To je pan prezident Klaus!

Není to má kravička.

PS: Ještě jsem si vzpomněla na jednu věc, co jsem chtěla říct, přidávám anketu ohledně obtížnosti vyslovení slova "teta", k čemuž mě inspirovala má maličká neteř, která má jméno pro téměř všechny členy rodiny, jen při dotazu "A kdo je tohle?" a ukázání na mě se jen šibalsky rozesměje a zuřivě zavrtí hlavičkou. Je to mnou, nebo tím slovem?

Komu chybí "Myriáda říká" jako mi ať zvedne ruku...

2009-09-30T13:11:00.003+02:00

...a taky ať napíše do komentářů, protože zvednutí ruky nevidíme.

Jak by řekl Růžena, o5 z5.

2009-09-29T17:39:00.008+02:00

Tak jsem zase tady. Vím, už je to hrozně dlouho, vím, už dlouho slibuju příspěvek… ale nějak buď byl čas i chuť, ale nebylo co napsat, nebo bylo co napsat a chuť by taky byla, ale zase nebyl čas, no a jindy zase bylo co psát a i čas by se našel, ale popadl mě záchvat lenosti a nenapsala jsem nic. Tak píšu teď, a za odměnu máte víc obrázků než obvykle.

Tak, nejdřív škola. Je to moc dlouhé na podrobné rozebrání, tak to zkrátím na „není to moje chyba“ a „opakuju prvák“. Dodala bych k tomu, že za to určitě můžou ti, co špatně drželi palce, a jestli zjistím kdo to byl… tak budu zlá. Pro další informace o tomto problému mě můžete kontaktovat, tím bych to ukončila.

No, a pak prázdniny. To už bylo jinčí kafe. S bratrancem Yodíčkem a s Drahou Polovičkou jsme vyrazili na tábor k česko-polsko-německému trojmezí, s těmi dětmi, co jsme s nimi jeli na horochatu na jaře. V celotáborové hře nás legendární vykradač hrobů Indiana Jones vzal na exkurzi starými civilizacemi v cestě za bájným pokladem. Byl to první tábor, na kterém jsem nebyla jako jedno z dětí, a bylo to super. Ať už jsme si z hlíny plácali svá jména v egyptských hieroglyfech, hrabali se zlatem Inků (a smývali ho z bratrance pokřikujícího před dětmi obscénnosti jako "Nechť Virakoča zařídí, aby ti uhnil tvůj smrdutý penis!"), bojovali s piráty, stopovali své druhy, které unesli indiáni, nebo dolovali a slepovali čínský porcelán, vždycky byla spousta legrace, a zřejmě jsem nebyla jediná toho názoru. Na konci tábora se několik dětí dalo slyšet, že by tam zůstala ještě mnohem déle. Ráda bych tímto pochválila družstvo hnědých (kterým jsem od začátku fandila), kteří byli zprvu pořád poslední, ale nakonec tak zabrali, že celotáborovou hru vyhráli (nasbírali a odevzdali největší počet táborového platidla, hliněných mincí zvaných indies). Vytkla bych jim snad jen, že když mi měli v druidském lese uvařit lektvar na těžkou otravu, nejen, že mě okřikovali a nakonec mi dali i roubík, když jsem v nelidských bolestech sténala na zemi, ještě nepoznali ani listy jahodníku a nechali mě bídně zhynout. Ale mrzelo je to tak, že mi ještě toho dne postavili na osudném místě krásný pomníček, takže jim odpouštím.

Na konci tábora jsem učinila s Polovičkou odvážnou výpravu. I přes protivný kotník jsem se rozhodla následovat děti na Hvozd, tedy kopec (nebo horu? hmm...) poblíž tábora. Děti šly složitou trasou podle fáborků s úkoly mimo normální cesty, před kterou jsem byla varována, že je i pro zdravého náročnější, tak jsme se vydali po obyčejné cestě podle instrukcí, že na křižovatce máme z modré značky odbočit na žlutou. Jdeme si teda po té modré, a najednou žádné značky, nějaká křižovatka, ani náznak modré nebo žluté. Tak jdeme nahoru. A pak zase nahoru. Pak zase, už lehce zarostlým a ne moc vyšlapaným chodníčkem podle neotřesitelného přesvědčení, že když půjdeme pořád nahoru, nakonec se dostaneme na vrchol. Pak jsme narazili na barevné fáborky a usoudili, že to by poblíž mohl být vedoucí zadávající úkoly (v případě, že ještě neprošly všechny děti), a šli jsme kousek po nich. Vedoucí nikde, ale bylo nám líto se vracet, tak jsme šli po těch našich fáborcích, načež jsme museli projít nejdříve nerovným lesním terénem plným kořenů a kamenů a nakonec vylézt prudký svah po kamenech. Až nahoře jsme se dozvěděli, že to byla nejhorší část trasy. Ach, jsem na sebe pyšná. Cesta dolů byla horší. Kdo má nebo někdy měl něco s nohama, ten ví, že cesta nahoru nebolí nikdy tolik jako cesta dolů. Ale Polovička a Růžena mě každý z jedné strany podrželi, tak jsem se do tábora dokonce i vrátila. :) Když tak na to vzpomínám, taky bych tam ještě s radostí zůstala. A ty děti mi chybí. Teď jednu víkendovku s nimi zmeškám, musím být doma, ale určitě je ještě někdy uvidím, a už teď se na to těším.

Další velká věc letošních prázdnin byl výlet do Irska za sestrou, rovněž s Polovičkou. Bylo tam nádherně. Celá země je zelená a bečí. Každý travnatý svah a každé políčko je bílé puntíkované, a kde není zelená tráva, tam je fialový vřes, který barví všechny hory, protože jim tam na horách nerostou stromy tak jako nám. A když někde les je, je hustý a není tam vidět ani na metr, stromy jsou obtočené břečťanem a v neprostupné změti korun se perou o světlo. Podobný les musel Tolkien vidět, když vymýšlel Fangorn. Koupali jsme se tam v moři, a to s tuleněm, který si nás z povzdálí prohlížel a potápěl se a zase vynořoval různě kolem nás. Asi se bavil, jak se po něm vždycky rozhlížíme, když se potopí. K mému zklamání jsme si nepohladili ani jednu ovečku, protože jsou plaché. Zato jsme si hladili kozu a kůzlátko, které se s námi kamarádily na našem výletě na západní pobřeží. Dali jsme jim chleba, ale hned chtěly něco lepšího, tak dostaly sladké scones, a ty jim taky nebyly dost dobré, a hned šmejdily, cožeto v tom kufru ještě máme k jídlu. Jsou mazané, tyhle kozy. Taky jsme viděli hrozně širokou a dlouhou pláž. Není tak neobvyklé vidět pláž, po níž můžete jít podél moře kilometry, ale tohle bylo jiné, tady jste po té pláži museli nejmíň kolimetr ujít směrem K MOŘI než jste vůbec meži pod nohama mokro! Taky jsme viděli překrásný vodopád, a několik irských řek, které se vyznačují tím, že jsou rašelinou (které je tam všude plno, prakticky je tam jen pár centimetrů hlíny a pod tím ložiska rašeliny) obarvené do sytě hnědé barvy. Vypadá to, jako by jim v řekách teklo to jejich tmavé pivo Guiness. Viděli jsme kde bydlí Enya a nakoukli jsme na nějaký festival, kde sice hráli divnou hudbu a byla hrozně hlasitá, zato tam byly stovky stánků s jídlem z nejrůznějších koutů světa, které voněly a lákaly a my jsme slintali a všechno to okukovali. A ještě spoustu a spoustu věcí jsme viděli, to se ani vypovědět nedá. Jen jsem nechala svůj Prsten na řetízku v úžasném a luxusním a dokonalém BnB u paní Ethny, která nám ochotně druhý den volala, že ho našla a slíbila, že ho pošle poštou sestře. Tak mi ho pak přiveze. Ale mám na tuto dočasnou ztrátu náplast. Pár dní po příjezdu jsme šli se sestrou a jejím přítelem do nějaké místní hospůdky, kde na každém stole ležela hromádka papírků s nápisem, že se na volná místa níže máme podepsat a napsat číslo a s dvěma eury odevzdat číšníkovi pro účast na nedělní loterii. No co, nikdy jsem nesázela, tak jsem se podepsala, napsala sestřino číslo (irské) a s dvoueurovkou odevzdala. A co myslíte, že mi sestra v den našeho odjezdu z Irska volala? Normálně jsem za svá dvě eura vyhrála €151! Tomu říkám dobrý obchod. Bylo to povzbuzení při smutném odjedu, i v Irsku bych nejradši zůstala ještě mnohem déle. A ani si ho nemůžu doma sladce připomenout, ty jejich skvělé brownies tady neprodávají. :( Ale aspoň z nich neztloustnu. ;)

No, to už je snad skoro všechno. Ještě obvyklá pohádka, abyste vůbec usnuli!

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "Bububububu!!!"

To je Školní Rok!

Není to má kravička.

Všechna ta čísla...

2009-05-28T09:13:00.004+02:00

Tak by mě moc a moc zajímalo, milí čtenáři, kde se mi tu vlastně vzalo těch už za chvíli 800 přístupů na počitadle. A koho s tím sobecky otravovat, nežli vás. Prosím tedy, abyste věnovali pár vteřin svého času kliknutí na Komentáře a zanechali zprávu se svým jménem, abych věděla, kdo to sem vlastně chodí číst moje výlevy. Ne, že bych podle toho chtěla změnit obsah příspěvků, ale čistě ze zvědavosti... Já totiž vidím prakticky jen sem tam pány Moulu a DORFLa, jednou za uherák NellieLovett, ale ti přece nenahnali 800 sami.

Za spolupráci předem děkuji a upozorňuji, že nárok na honorář za tuto bohulibou činnost nemáte.

A máme tu květen

2009-05-03T19:31:00.005+02:00

Kýchám. Děsně. A teče mi z nosu. A ten mám celý poškrábaný od kapesníků. Hučí mi v hlavě a v noci nemůžu přes ten ucpaný nos dýchat. A už dva týdny mám ztuhlý kotník a kulhám. Jelikož se blíží zkouškové, budu upřímně věřit tomu, že mi tak osud vynahrazuje to, že všechny zkoušky udělám. (Slyšíš, Osude? PEVNĚ TOMU VĚŘÍM. A jestli to nevyjde, tak si mě nepřej.)

Tak co se vlastně dělo... Nápovědu skýtá jako obvykle dnešní ilustrace. Byl tedy měsíc želv a vulkánských pozdravů. A ty pozdravy přibyly teprve teď na konci měsíce, ale to předbíhám.

V minulém příspěvku jsem psala, že jsem hrdinně obstála a vystála frontu na Žižkově. V divadle bylo super, Cimrmani si uchovali svůj vtip a nezklamali. Pokud máte možnost sehnat lístky, rozhodně si nenechte tento zážitek ujít. A nebylo to jediné divadlo tohoto měsíce. Podruhé v životě jsem se ocitla v Divadle v Dlouhé, opět na Maškarádě, tentokrát s většinou klubu. Předcházel tomu sraz plný zábavy a palačinek. Skoro všichni měli palačinky. Už ani nevím, kdo si je dal první, ale znáte to s tím kamínkem, co spustí lavinu. No, a byla tam želva, kráááásná, co ji vyrobil šikule Novom a pak Klub daroval Divadlu, a dostali jsme trička, a tak mám krásné tričko s Oook!. Takže veskrze povedená akce, nebýt mého kulhání, tak dokonalý den. A další den jsme měli s bratrancem čajový dýchánek v Průhonicích v nějakém tom parku tam jakémsi, u takového rybníka, no krása. Byl tam veliký mravenec a nechala jsem mu tam loužičku čaje, kdyby měl chuť, ale on by asi radši slazený. Příště si na něj vzpomenu a vezmu cukr.

A pak bylo studování, protože jsem 30. měla psát zkoušku z teorie práva a taky jsem všude mezitím četla Havlovu Moc bezmocných, protože jsem z ní měla mít referát. No, a do toho 29. večer film (Star Trek, ten jedenáctý). Nakonec jsem i váhala, jestli půjdu, ale na srazu KTP jsem se dohodla s Rauskem, že se namaskujeme a půjdeme za mimozemšťany (rasa Trill), tak už nešlo jinak. A nakonec byla vážně najednou středa večer a už nebylo kdy se učit, tak jsem namalovala sebe i Rauska a šlo se.

Lidičky, bylo to boží. Nikdy jsem sama sebe nepovažovala za nějakého extra fanouška Star Treku, spíš jsem k němu přišla jako slepý k houslím, protože fanouškem je brácha. Ale tenhle samotný film by mě přesvědčil se fanouškem stát, po něm jsem schopná říkat si trekkie. Byl akčnější, ale zároveň vtipnější, než kterýkoli jiný Star Trek film co jsem viděla (což jsou všechny), a to tak, že o mnoho. Skvěle obsazení herci, kteří nesmažou dojem z původní postavy, ale zároveň tam nestojí jen proto, aby někoho kdysi už zahraného imitovali. Já teda nevím co na to přesně říkali ostatní, moc negativností jsem neslyšela, ale třeba není skoro nikdo tak neskonale nadšený jako já. Ale já jsem po dlouhé době našla film, u kterého jsem si mohla říct, že nejen, že se mi líbil, ale šla bych na něj znova třeba hned už druhý den. Ale jelikož to byla předpremiéra, musím si ještě nějakou dobu počkat. Tak aspoň do čtvrtka. Ale půjdu znova. A jelikož jsem dala zkoušku, půjdu znova i před zkouškou, abych vyzkoušela, jestli se z toho dá vyvodit, že to správně naladí mysl a přinese štěstí. Zkoušky budou 12. a 14., pak 21., 29., v červnu pak 11. a 23. A na to všechno musíte držet palce! Pro zájemce doplním, které zkoušky jsou které. Přednostně držte u 14.5., to je ta státověda, co opakuju. Tak teď už byste se snad mohli naučit držet palce správně.

Nakonec pohádku:

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "Live long and prosper."

To je Leonard Nimoy! Nebo že by to byl Zachary Quinto?

Každopádně to není má kravička.

PS: Věrné fanoušky zklamu, opět nedošlo k dlouho očekávanému dokončení pirátského dobrodružství. A začíná mi zkouškové, tak vám nevím. Snad se to v mezičase nějak zvládne.

Jaro?

2009-04-02T14:26:00.003+02:00

Nechce se mi nic zakřinout, proto pokud titulek tohoto příspěvku přečtete nahlas, okamžitě zaklepejte na dřevo.

Tak, z nemoci jsem se úspěšně zotavila a na zeměplošanský sraz jsem taky šla, takže to dobře dopadlo. Přivezla jsem si odtamtud spoustu klubových udělátek a kdovícodlíků, no krása, a jelikož krásnou placku s želvou jsem krátce na to ztratila, koupila jsem si dodatečně od všeho do dvou kusů.
A teď kde jsem tu placku ztratila. Patrně na Žižkově. To máte tak, byla jsem vyslána blízkými rodinnými příslušníky sehnat lístky na České nebe. Zodpovědně jsem si tedy zjistila kdy, za kolik, komu, kolik nejvýš a na kdy se prodává, a zodpovědně přemluvila bratrance, aby šel se mnou. Bylo to minulé úterý od osmi. Jestli nevíte jak to probíhá na Žižkově při předprodeji lístků na Cimrmany, má dvě části, ráno vám dají číslo, kolikátí jste byli v řadě, a večer se podle těch čísel chodí pro ty lístky. V té době ještě po nějakém jaru nebylo ani památky a studeně foukalo. O frontách na Žižkově jsem slyšela leccos, ale říkala jem si, je skoro mráz, přece tam nebudou celou noc čekat davy. Tak jsme s bratrancem dojeli někdy kolem 3/4 na pět ráno. Nebudu to protahovat, dostali jsme čísla 122 a 123. To znamená, že přes sto lidí tam prostálo většinu noci ;-) Ne celých 121, spousta lidí se ráno připojí ke kamarádům, což je trochu bezohledné, ale přece jen to číslo bylo slušné a příště až budu chtít lístky na Cimrmany, jdu stanovat na chodníku celou noc, člověk má jisté dobré místo. Jen už s někým jiným, bratranec ten nápad kategoricky odmítl. Byla jsem po té osmé zmrzlá jako preclík, a to jsme si pouštěli na bratrancově notebooku Vraždu v salónním kupé, abychom se naladili. K večeru jsem se tam vracela pro ty lístky, strávila jsem tam tak další třičtvrtěhodinu, na jejímž začátku začalo mírně sněžit a na jejímž konci nebylo pro sníh vidět na metr a moje prsty byly tak prokřehlé, že jsem nevěděla, jestli nebudu muset lístky vzít do pusy. Ale co, hlavně že je mám! Teď na neděli!
A teď, týden po akci, si přijde jaro. Nemohlo si trochu pospíšit? Odhodila jsem zimní bundu a včera jsem měla tendence si sundat i tu tenkou jarní a chodit v tričku. Dneska to vypadá ještě tepleji, no tohle, že by to vážně konečně přišlo? No, však už bylo načase. Za pár hodin mi přijede drahá polovička a já se o to víc těším, že bude teplý víkend. Už mě to počasí deptalo, že se mi do ničeho nechtělo, a najednou na mě svítí sluníčko a já mám najednou chuť se zazelenat. :-) Necítíte taky tu mízu, jak se probouzí, lístečky se protahují... a zachvíli ti rychlejší už rozkvetou! A po jaru je co...? Léto! Bude se plavat v řece!
No, tak já asi pojedu nakoupit, abych měla co uvařit k večeři, když budu mít návštěvu. ;-) Ale ještě něco chybí... co by to mohlo být? Jistě, pohádka!

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Když to srovnám s tím výletem na Kokořín..."
To je Varel Frištenský!
Není to má kravička.

Po odmlce

2009-03-09T21:18:00.006+01:00

Tak jsem pořád nějak odkládala psaní, pořád jsem si říkala, že "dneska není čas, zítra napíšu". A bylo houby. To je tak, když má lenoch blog. Co jsem vlastně psala naposled? Moment, najdu si to... jo, ježení. Pouštění balonu a zkoušky.
Tak jo, s vašimi palci 20. ledna jsem spokojená, sociologie vyšla za 2. Ale přiznejte se, prevíti a darebáci, KDO TO TAK ŠPATNĚ DRŽEL 28. ledna, co? Kvůli tomuto špatnému držiteli zopakuji si zkoušku znovu v letním semestru. Ale 3 ze 4 není zas tak hrozné, a to i vzhledem k tomu, že nejsem zdaleka jediná, kdo státovědu napoprvé nedal. Ale běda vám, BĚDA VÁM, jestli to v létě nedám. V září byste museli všichni na třetí pokus se mnou a držet palce za dveřmi, abyste odčinili své dřívejší nedržení.
Tak, rošťákům vyčiněno. Co bylo dál. Únor byl celý ve znamení Zuzanky. Komu se nechce listovat zpět na mém blogu, je to moje roční neteř, narodila se v době, kdy jsem tento blog zakládala. A hlídala jsem každý den kromě víkendu a vyčerpalo to mou mladistvou energii. Po zkouškovém už toho bylo moc. To by bylo k únoru vlastně všechno, protože nic jiného jsem skutečně neudělala.
Pak byla horochata. Rozhodla jsem se jet s bratrancem na víkend za jeho skautíky, nebo co oni to vlastně jsou, šátky nenosí, ale nadávali na pionýry, že mají větší dotace či co. Byl to zrovna víkend, kdy mi mělo končit volno a pak začít letní semestr, teda, on už začal týden předtím, ale jen přednáškama, a kdo by jezdil z domu kvůli nepovinným přednáškám. Tak jsem si koupila oteplováky (značka Hannah - pro mě jako dělané, ne?), sbalila drahou polovičku, a vyrazilo se. Zrovna začalo příšerně tát. U výše položené chaty sice celý víkend ještě sníh byl, ale vytrvale odtával, takže jakýkoli pobyt venku znamenal silné promáčení, zejména, když ten pobyt venku byl v doprovodu buď mého bratrance, nebo dětí. Tech tam bylo všehovšudy deset, a vedoucích skoro tolik, ale většina z nich dělala celý víkend účty skautů a tak jsme si (já, drahá polovička a bratranec) mohli s dětmi dělat co jsme chtěli. Akce to byla vydařená. Řekla bych, že byla úplně skvělá, ale dojem z ní mi jaksi kazí fakt, že nyní je více než týden po akci a já stále kašlu až si plíce vykašlávám. Včera jsem dostala antibiotika a týden se neukážu ve škole. To jsem si dala teda, to jsem se zhuntovala. To je k postávání venku v promočeném oblečení. Děti aspoň běhají kolem, tak se zahřejou, ale já jsem kromě stavění sněhuláka prakticky nedělala venku nic, při čem bych se hýbala. Člověk hodnotí kdo má vyšší sněhovou věž, na noční hře postává aby jednou za deset minut ukázal dětem kudy do lesa... A pak tohle. Tak mi přejte brzké uzdravení, za dva týdny je o víkendu sraz s přáteli zeměplošany, tak ať jsem na něj už jako rybička.
Tak, a teď pohádku.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Miluju kozy!"
To je Moula!
Není to má kravička.

B&M: Zkouškové období

2009-01-27T12:00:00.000+01:00

Ve spolupráci s Mrs.Lovett, třetí díl seriálu.
Klikněte pro zvětšení a těšte se na další díly!

Ježení

2009-01-08T21:49:00.007+01:00

Ta copak vám bylo naježeno, darebáci? Mi teda všechno možné i nemožné. Od "Kuchařky pro dceru" (doporučuji všem začínajícím a nezkušeným nejen-dcerám) až po lahev na uchování slunečního světla na horší časy. A taky napadl na Štědrý den sníh, což bylo báječné, začal padat nejvíc zrovna o naší tradiční odpolední procházce ke krmelci, a když jsme se netradičně rozhodli pro procházku i někdy v deset večer, už se dalo koulovat. :-) Takže se Vánoce opravdu vydařily. Nebýt nabytých kil, nenašla bych na nich nic negativního.
Taky jsme měli veselo na Silvestra. To jsme se, jako už několik posledních let, rozhodli vynechat rachejtle a všelijaká prskadlaa místo toho si vytvořit a pustit vlastní balón. Tak se celý večer stříhalo a lepilo (musím přiznat, že jsem toho moc nenalepila, protože jsem přišla až večer, z návštěvy u drahého polovičky), až byly hotové tři balóny i s konstrukcí pro (relativně) bezpečné zavěšení obalu od čajové svíčky s lampovým olejem a několika knoty. No nebudu vás napínat, letěl jen jeden, zato letěl nádherně (další dva shořely při pokusu vzlétnout, jednak vlivem větru, který balón z tenkého papíru ohýbá k plamenu uvnitř, jednak vlivem inverze, která bránila balónům vzlétnout, byť byly plné teplého vzduhu). Kdo to kolem nás trochu zná, na toho zapůsobí, že balón byl zřejmě spatřen z Pržna kolegou z tátovy práce s rodinou. Kdo to kolem nás nezná... zkrátka letěl vysoko a daleko, a letěl a letěl, všichni jsme jásali, letěl asi někam nad frýdlantské letiště, až chytil zřejmě boční vítr a po vzplanutí jasným plamenem se rozpadl a zhasl ještě před dopadem. (Opravdu, nic jsme nepodpálili!!!) Ale varuji, tato silvestrovská činnost se neslučuje s požíváním přílišného množství alkoholu! Opilec politý lampovým olejem hoří ještě lépe než obyčejný opilec! Takže zkoušet jedině za střízliva.
No, a zpráva dne. Podstoupila jsem křest ohněm, první opravdovou zkoušku (psaný zápočtový test nepočítám) na vysoké škole, ze svého nejneoblíbenějšího předmětu, dějin práva. A přátelé, MÁM TO! Sice o fous, protože mezi mnou a zkoušejícím vládlo jisté zmatené neporozumění, kdy on se ptal, a já nevěděla na co, ale nebezpečí zažehnáno, mám to v indexu, mám to za sebóóóu! A ten zápočtový test z římského práva taky. No řekněte, co víc jsem si mohla přát... Teď už jen musíte držet palce 20. a 28. ledna, a sice na sociologii a psychologii pro právníky a na státovědu, kdo nebude držet palce a vše ostatní co se dá pro štěstí držet, bude následně obviňován z mého případného neúspěchu a já na něj vezmu Dějiny evropského kontinentálního práva (tvrdá vazba, přes 800 stran), nebo i Dějiny angloamerického práva (skoro 900 stran, ale možná ji budu půjčovat, když už mám dějepis za sebou). Takže bacha na to, držet a držet a držet, i kdyby palce měly upadnout. Já vás za to budu mít ráda.
Tak se s vámi loučím, plňte novoroční předsevzetí, a plňte je už teď, přes rok na ně zapomenete. A buďte hodní, nebo na vás přijde praetor. A jako obvykle pohádka.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Corpus Iuris Civilis!"
To je císař Justinián!
Není to má kravička.

PS: Znovu se výrazně přiblížilo datum premiéry našeho pirátského filmového veledíla. Prozradím, že film samotný je prakticky hotov, až na jednu zanedbatelnou složku, a pak ještě na konečné titulky. Vzhledem k mému zkouškovému se dokončení možná o fousíček zdrží, ale už je to v dohledu. Pokud čte tohle nějaký z herců (že, Myriádo), už chystejte kvádro (šaty, Myriádo) na premiéru!

Ale nenasněžilo...

2008-12-22T11:11:00.004+01:00

Tak už si od listopadu zpívám koledy, šířím vánoční náladu, hodná paní u stánku na Holešovicích mi dá zadarmo česnek... a nakonec nasněží A ZASE ZTAJE těsně před Vánoci, které budou zase na blátě. ;-( Někdo je tam nahoře proti sněhu na Vánoce zaujatý. A přitom se vsaďte, že do Silvestra ještě něco napadne... ale to už nebude ono.
Ale stejně se těším. Bude stromeček, cukroví, přijede sestra (která tu už správně měla být, ale zdržela se a přijede až odpoledne), budou koledy a já otevřu poslední okýnko na svém čokoládovém kalendáři. Jsem zvědvá, co tam bude za obrázek na čokoládce.
Celkem nic nového pro vás nemám. Na filmu se stále pracuje, bratranec zatím nikoho dalšího na záchodě nezamykal, teda o tom aspoň nevím... napekla jsem cukroví, koupila jsem dárky, sem tam jsem něco uklidila a už se nervím se zkouškama, které budou v lednu. Budete mi všichni povinně držet palce, nebo si mě nepřejte! A všichni povinně prožijete šťastné a veselé svátky vánoční!

Tak co, už se taky těšíte?
Půjdu kupovat kapříka, tak vás opustím. Na závěr nejdřív pokračování pohádky a pak ještě speciální vánoční zázrak, bohužel méně pochopitelné pro ty, co se nedívají na Big Bang Theory. Omlouvám se, zřejmě video trochu přesahuje do shoutboardu, alespoň mi, ale to se spraví až bude další příspěvek. ;-)

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Kudy tudy do Betléma?"
To jsou tři králové!
Není to má kravička.

B&M: Full HD

2008-12-02T23:30:00.003+01:00

Zvětšte pro lepší zážitek.
Ve spolupráci s Mrs.Lovett, enjoy!

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!

2008-11-05T21:24:00.002+01:00

Zapomněla jsem ještě říct, kdokoli byste se (mluvím zejména k chlapcům, pánům, mužům a podobným stvořením) setkali s mým bratrancem, NECHOĎTE PO NĚM NA ZÁCHOD! Obrací vypadávající kliky dveří například v čajovnách tak, že po vypadnutí zůstane ta kratší část na vaší straně a ta delší vypadne ven, takže pokud se nedotlučete pomoci, bídně zhynete hladem a žízní. Je to nebezpečný darebák. Fotku sem umisťovat nebudu, stačí vám podívat se na trailer Pirátů, je to Jack Sparrow (individuum s růžovýma tangama na hlavě). Pamatujte, když už musíte, tak jděte před ním.
;-)

Proč mě bolí všechny svaly aneb Trampoty Cimrmanologa

2008-11-05T09:40:00.004+01:00

Tááákže, co je nového? Jídlo se tenkrát podařilo, takže když budete chtít jídlo, co zvládne prakticky kdokoli, ozvěte se. ;-) Ale nikdo jste mi nenapsali recept, styďte se... co teď budu jíst? Máte štěstí, že to nebyl jediný recept, co jsem si od maminky opsala, takže teď ještě nějaké jídlo mám, ale jste na mě krutí!
Kolem státního svátku jsem byla týden doma, protože s volnem v pondělí a úterý prakticky všechny hodiny odpadly, odjela jsem tehdy domů ve čtvrtek odpoledne a z domu vyjela další čtvrtek ráno (abych stihla jediný seminář toho týdne). Ach jo, doma je tak dobře! Ještě že tam už zítra jedu zase.
Jistěvás už zajímá... no, asi ne, ale já vám to stejně povím. Co bylo o víkendu a proč mě bolí svaly? Tak předně, ještě ve čtvrtek, když mi skončil ten jeden seminář, přijel můj mazlíček a dohodlo se, že jdeme druhý den do ZOO. Je to blízko a co jsem v Praze, ještě jsem tam nebyla. Tak jsme prochodili pátek po ZOO, což bylo sice pěkné a naučné, ale jak s tím svým nešťastným kotníkem nejsem zvyklá chodit, byla jsem po tom dni celá vycucnutá. A to jsme se pak ještě vydali na Zličín do kina. No, krušný den. Tou dobou už ale byl dohodnutý výlet s mým bratrancem Yodíčkem do Liptákova za tajným posláním, které se už podle nadpisu týkalo zapomenutého českého génia Járy Cimrmana. No, ráno jsme nasedli do geo-oře a vyrazili uctít památku největšího Čecha. Se sadismem sobě vlastním nás vytáhl Yodíček nejprve k místnímu vodopádu, pod vrcholem zdejší hory Ořešník (sami byste tomu jeho pohledu neodolali), a pak jsme ještě kdovíjak dlouho chodili po rozličných terénech kvůli naší tajné misi. K autu jsme se vrátili zrovna když zapadlo slunce, vydali jsme se tedy na zpáteční cestu, na které jsme se zastavili na něco malého k snědku a pak do jedné čajovny v Liberci, kde jsme hráli stolní hry a můj mazlíček se zamiloval do hry Metro (on a vláčky, vždycky je zbožňoval :-) ) a na místě si ji koupil. Po návratu na kolej a další dva dny jsem byla nepoužitelná a ještě teď cítím v pravém lýtku ty skály na Ořešníku (pro ty co mě neviděli pajdat, nemocný kotník je na pravé noze a vždy, když jsem měla berle, chodila jsem jen po levé, důsledkem čehož mám levé lýtko podstatně silnější než pravé, na požádání předvedu, úkaz je viditelný pouhým okem).
Výprava byla celkem úspěšná, hlavního cíle bylo myslím z větší části dosaženo, a já lenoch jsem konečně zase jednou měla nějaký pohyb. Jen ty klouby pak docela zlobí. Doktorovi o tom výletu raději ani neřeknu ;-)

A pro ty, kteří by se nakonec určitě ozvali:
Na Piráty myslíme, BUDOU, příští pražský víkend (počítejte co dva týdny, takže za týden a něco) je sraz u rejži Yodíčka a bude se editovat, ozvučovat, nahrávat, vymýšlet a všechno ostatní, takže se zase pohneme z místa.

A nakonec kousek pohádky:
Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Je na malinách."
To je hajný Mikovec!
Není to má kravička.

3 týdny

2008-10-16T16:58:00.004+02:00

Jsem v Praze tři týdny. Fuj, je to špinavé město. Ne, že bych se chtěla nějakého hrdého rodáka dotknout, ale říct to musím. Chodníky jsou špinavé, stěny jsou špinavé, autobusy jsou špinavé, i vzduch je špinavý, a z nějakého důvodu je všechna ta špína špinavější, než je špína na Moravě.
Nakoupila jsem si už skoro všechny učebnice... a zařekla se, že se ještě tento týden nebudu učit. Je to lepší, než si slibovat, že s tím už tento týden začnu, a pak si složitě odůvodňovat, proč to JEŠTĚ zrovna teď nejde. Takže zatím žiju spokojeným studentským životem. ;-) Dr House už mi došel, ale půjčuju si knížky ze zdejší sci-fi a fantasy knihovny, ještě, že tu něco takového je. Některé Pratchetty jsem přece jen četla teprve jednou. :-D A v sobotu je sraz Plošanů, půjdu tam se svým miláčkem, tak už se těším.
A o víkendu vařím něco moc moc dobrého, musíte mi všichni držet palce! Vařím to poprvé, snad se to povede. A jestli ano, vydám na požádání recept, jakožto ozkoušený nešikovnýma rukama.
A řekněte mi někdo kde seženu koriandr! Chci na něm někdy udělat kuřátko a nikde ho nemají, dejte mi koriandr, koření nebo život!
Tak se mi zdá, že mi kromě jídla tady mimo domov moc radostí nezbylo...
Takže byste mi do komentářů mohli napsat recept na nějaké své oblíbené a hlavně jednoduché jídlo. Upozorňuju znovu Pawla, že halušky nejím, takže na to ať rychle zapomene. A jestli sem zavítá nějaký Plošan, podotýkám, že vlastním výtiskl Kuchařky Stařenky Oggové, takže musí najít něco originálnějšího. ;-)
A kdo bude chtít,dostane na oplátku recept na lembas, moje malé elfské sušenky. Někteří už je jedli, ti co ne ať se poptají, zatím všem chutnaly. :-)

Tak, a je čas na pohádku. Hezky si sedněte a poslouchejte.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Sss! Sss!"
Je to husa.
Není to má kravička.

Bohužel odtud užmá knížka další osudy hledače krav nesleduje. Ale já vám napříště něco vymyslím. ;-)

(PS: Nebojte se, je zjištěno, že navzdory své přihlouplosti svou kravičku našel.)

Mám připojení!

2008-10-02T23:57:00.001+02:00

A přes mou dřevitost až polenovistost při práci s počítači jsem si nastavila připojení úplně sama! Jsem pyšnááááá... a usínám. Napíšu vám příště víc, ale teď se z té euforie jdu vyspat. ;-)

A je to tady.

2008-09-26T22:59:00.003+02:00

A je to tady. Odjíždím. Příští příspěvky tedy už budu psát z Prahy. Lidi, to je vám divný pocit. A navíc jsem si i uklidila pokoj, no fakt divné to je. Zítra už budu spát v úplně jiné posteli a nebude to jen tak na pár dní, jako na dovolené, to bude vlastně na celé roky! A domů jen na návštevu. Proč oni jen tu Prahu postavili tak daleko od nás? Darebáctví je to. Tak vám, děcka, přeji dobrou noc. Pohádkovou knížku už mám sbalenou, tak na další kravičkovská dobrodružství musíte počkat do příště.

Neštěstí nechodí nikdy samo

2008-09-22T09:36:00.004+02:00

Tak jsem se sice dozvěděla, že moje nechodící noha má být "jen" zkrácená Achillova šlacha, zato jsem vzápětí doplatila na počasí a polovinu mých zvukových projevů tvoří kýchání a kašlání (kdo ví jak jsem ukecaná, dovede si představit, jaká kvanta toho musí být). Když na víkend odjel Lama Korax, vypadali jsme tu jako rodinka k pohledání. Já s kašlem a kulhavá, druhý se zlomenou nohou a třetí, aby toho nebylo málo, s kýlou a pásovým oparem. Takové věčerní posezení, kdy každého něco bolí a každý si stěžuje, pak stálo za to. Na výšku mi včera odjela drahá polovička a tak jsem ve svém neštěstí zůstala sama, sama mám odjezd do školy na krku, poslední týden co jsem doma je pořád jen hnusně a deštivo... No, znáte to, když už se má něco pokazit, tak ať to stojí za to.
Minulý týden jsem se byla ubytovat v Praze na kolej, abych si tam rovnou mohla nechat nějaké věci, respektive velikou tašku, která by se tam jinak tahala tento týden spolu s ještě větší taškou, cžo už by nikdo neunesl. Mám už vlastní klíč, pokoj mám pěkný, teď ještě počkat kdopak bude má spolubydlící. Původně jsem měla bydlet s J, ale ta byla přes léto ve Francii a když se vrátila, zjistila, že špatně zaplatila zálohu na kolej a teď je ráda, že má vůbec nějakou. :-( Tak se uvidí.
Pomalililinku se znovu dává do pohybu příprava pirátského filmu, po pidimidikrůčcích postupujeme, když jsem byla v Praze, nasáčkovali jsme se s polovičkou k režisérovi a něco nad tím dumali, poopravili, dokončili scénu a tak, takže se po pidimidikrůčcích posunujeme k zatím neznámému datu premiéry. ;-)
Tak, a dlouho už nebyla pohádka, tak zase kousek:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Humpff!"
To je hroch!
Není to má kravička.

Zase nic. Přátelé, někdo by mu měl pomoct, ne? Takhle kravičku nikdy nenajde, když už se v hledání dostal až do ZOO.

2 zprávy a povzdech

2008-09-10T15:16:00.006+02:00

Tak zase hopsám o berlích. To má člověk za dobré úmysly. V jednu chvíli leze na kopec pro kočku, aby se neztratila, když už se týden neukázala doma, druhou už leze z kopce po zadku dolů, protože nohu má nepoužitelnou. Zítra tomu budou dva týdny, co jsem se na nohu nepostavila. Pamatujte si, děti, za dobrotu na žebrotu. A kdo jinému jámu, vy po něm chlebem. A jak do lesa volá, tak vám ucho utrhne.
...
Nebo tak nějak to bylo, ne? A stejně si na hrubý pytel vždycky hůl najdeme.

No, to by bylo to povzdechnutí. A teď ty dvě zprávy, týkají se, už podle zařazení tohoto příspěvku, nadané skupiny filmařů, studia Still Camera Movies. První, jak jinak, je zpráva špatná, premiéra filmu Pirates of the Freshwater byla opět odložena, cesty střihu bývají nevyzpytatelné. Ale jelikož mé studium VŠ bude probíhat v Praze, tedy v místě bydliště našeho režiséra, snad se naše situace nějak zlepší a budeme moci předložit výsledky. Druhá zpráva, přirozeně, je ta dobrá. Zařídila jsem vám u rejži provizorní stahovárnu našich videí, kde najdete ve dvou formátech nejen struhující trailer, který jste mohli zhlédnout na TyTrubko, ale také... *počkáme až skončí slavnostní virbl* náš film Banana Wars, který tak tak unikl nominaci na Oskara. To víte, nemohli si tam dovolit uvádět něco tak kvalitního, jiné filmy by neměly šanci, chudáci holyvůdští s těmi svými slaboduchými velkofilmy... Jedná se o dokument, ve své pravdivosti se však nevyhne prvkům hororu, proto by neměl být promítán dětem mladším 12, nebo spíš 15 let. Obsahuje detailní scény brutálního násilí.
Stahujte ZDE, příjemnou podívanou!

Piráti

2008-08-28T09:04:00.004+02:00

Až pohled na Myriádin blog mi připomněl, že bych sem měla hodit odkaz na strhující trailer na náš ještě strhujícnější, ale zatím nedokončený film. Sypu si popel na hlavu, je tomu právě dva roky, co byl natočen. Ale může za to režisér, ta padavka, nechce se mu přijet. A bez něj film nedokončím. Ale pozor, asi k nám brzy zavítá, tak možná... ... ...

Všem nedočkavým fanouškům se omlouvám za zpoždění. Hlavně těm, co čekají celé ty dva roky a neustále se mě ptají kdy už bude film. Těm děkuji za podporu a zájem, protože pro koho se dělá film, když ne pro diváky? Zůstaňte s námi
produkční štáb Still Camera Movies

PS: A kdo si počká, ten v blízké či vzdálenější době bude moct stáhnout náš předchozí film, Banana Wars, který má o půl minuty víc, než můžu vložit na YouTube. A půlit naše mistrovské dílo nebudu. Sledujte můj blog a budete včas vědět kde film stáhnout.
PPS: Na začátku traileru vzdejte hold památce našeho maskota Tomíčka, jehož dny jsou sečteny, ale jeho životní role bude navždy zachována.

Patent

2008-08-24T21:36:00.006+02:00

Tuhle jsem četla, že kdesi za těžké peníze můžete pořídit speciální kůru, kdy vám nohy naloží do vaničky se spoustou malých rybiček a ty vám během půlhodinky ožužlají všechnu odumřelou kůži a zůstanou vám jen svěží a čisté nohy. Musím vás všechny varovat, mí věrní i nevěrní čtenáři, je to zbytečné vyhazování peněz. Sice jde skutečně o speciální druh rybiček, ale jednak - proč byste někomu měli krmit rybičky a ještě mu za to platit? A druhak - to samé dokáže obyčejný pes v pohodlí domova. Přesvědčila jsem se o tom při večerním posezení s rodinou po grilování, když tu byli na návštěvě teta, strejda a pes. V jednom z minulých příspěvků jsem zmínila blízkého člena rodiny, který si zlomil nohu. Tento byl výše uvedeným psem zřejmě uznán za oběť nejméně schopnou se bránit, tudíš pejsek zalehl k jeho nezasádrované noze a jal se důkladně čistit končetinu jazykem po dobu nejméně půl hodiny... ale spíš i déle. Událost byla zaznamenána, níže vidíte fotografii, na požádání zašlu další obrázky a vážným zájemcům třeba i domluvím půlhodinku s čistícím pejsánkem. Ovšem pozor, ne každý mu chutná. :-)

Ještě sem hodím odkaz na stránky tak šílené, že byste na ně nikdo neměli chodit. Zvláště doporučuji dvě písničky:
-pro milovníky chlupatých zvířátek http://www.rathergood.com/looking/
-a pro ty, co se nacházejí v mírně psychedelické náladě nebo požili omamnou látku http://www.rathergood.com/moon_song/

A ještě pohádku na dobrou noc, děti!

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Píp-píp!"
To je kuře!
Není to má kravička.

No, jak vidíte, postižení našeho hledajícího přítele se zhoršuje. Dříve si aspoň vybíral zvířátka, která se mohla alespoň velikosti rovnat do stejné kategorie domácí zvířeny jako jeho ztracená kráva. Snad bude mít příště větší štěstí!

B&M: Otázka pohlaví

2008-08-17T17:35:00.005+02:00

Ve spolupráci s Mrs.Lovett.
Sledujte i další díly seriálu!

Sypu si...

2008-08-13T22:34:00.010+02:00

...popel na hlavu (viz přiložený obrázek). Pořád slibuju časté psaní a skutek utek. Kdo mě zná, ví jaký jsem lenoch, tak snad aspoň někteří budou mít kapku pochopení. Ani už nebudu slibovat,ž e se to zlepší. Radši řeknu, že asi ne, a tak může být má další aktivita leda příjemným překvapením.
Takže co se zatím událo. Už dlouho si slibuju, že sem napíšu o úžasném zážitku někdy z konce června kdy jsem zrovna přespávala u své drahé polovičky. Někdy k půlnoci jsme se rozhodli jít se ošpláchnout do řeky. No řeknu vám, něco tak kouzelného jsem snad ještě neviděla. Bylo to jako z pohádky. K řece se jde přes menší louku, která je zarostlá vysokou trávou a sem tam se tam krčí i nějaký keřík. A a stébla a keříky byly obsypané svatojánky, kteří se každou chvíli vznesli, zablikali a sedli si jinam, nebo prostě zhasli, jen aby se o metr dál rozsvítili dva další. Maličká světýlka kolem nás kroužila celou cestu až k řece, kde jich několik sedělo i na stromcích, co se u břehu shýbají do vody. Řeknu vám, cítila jsem se jako na nějakém magickém místě, když jsme plavali v řece a kolem hlav nám poletovaly bludičky. Do toho tam byl ještě netopýr, který létal schválně proti světlu, aby ho bylo dobře vidět... No prostě, až bude zase teplá červnová noc, jakože letos už asi ne ;-) , tak nebuďte líní a vydejte se na lov svítivých zážitků, dodnes lituju, že jsem sebou neměla foťák a nemohla jsem si tu krásu alespoň přibližně zachytit pro pozdější použití.
Teď něco praktičtějšího, přijali mě v Praze na UK na práva. To je, co? :-) Už mám i zaplacenou zálohu za kolej, dvoulůžák se sociálním zařízením, no řekněte, není to žůžo? Nedělám si velké iluze, že mi to studium nějak půjde, napůl počítám, že neprolezu prvákem, ale když už mě vzali na takovou školu, musím to aspoň zkusit. Když to nevyjde, budu vědět, že se na to nehodím, tak půjdu na pajdák a budu učit angličtinu. Ale kdoví, třeba ze mě jednou bude právnička, nebo i soudkyně, když na to přijde. Ale ne, že za mnou budete chodit se svými maléry abych vás z nich vysekala se slevou pro přátele, darebáci!
Pobyt na Krétě byl krásný, akorát tam bylo na můj vkus moc větrno. Plakias je plný českých turistů, a to tak, že asi celý rok, protože tam taverny mají české jídelní lístky a majitelé taveren nás zdravili naší mateřštinou. Dojal nás jeden, který přítele u stolu navigoval na lepší místo se slovy "Tady sedni, tady máš výhled na moře!" Pobyt jsme si tam ozvláštnili zvláštním druhem hledání pokladů. Ale jelikož jsem líná psát, najděte si všechno zde: http://www.geocaching.com (anglicky) a http://www.geocaching.cz (česky). Cache v Plakias jsme navšívili a zapsali jsme se do něj i přesto, že jsme s sebou neměli žádné GPS zařízení. Jen jsme museli využít menší pomoci mého bratrance, kterému tímto děkuji jak za asistenci u hledání na Krétě, tak za to, že mě s touto hrou právě on nedávno seznámil. Můžete si mě v databázi hledačů najít jako Lanu Estari (pro ty, co mě znají spíš pod jinou přezdívkou, nebo vůbec ne pod přezdívkou).
Mám tady první spřátelený blog, a jelikož žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, bude tu mít Myriáda poděkování jako udělala ona mi. ;-)

Tak, to by bylo pro dnešek vše, protože když budu psát ještě chvíli, bude už zítřek.
Ještě kousek pohádky, příběh graduje:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Chro-chro!"
To je prasátko!
Není to má kravička.

Tak, jak vidíte, ani dnes neměl vytrvalý hledač kravičky štěstí. Držte mu palce, snad ho napadne zajít si pro encyklopedii ať pozná zvířata i podle pohledu, ne jen podle zvuků.

PS: Nechoďte na houby, je to nezdravé! Blízký člen rodiny si na posledních zlomil nohu, je to ďábelský zlozvyk, chodit na houby! Kdo jste mu propadli, rychle se to odnaučte, člověk neví dne ani hodiny, nebezpečí číhá všude!

Různosti...

2008-06-16T21:35:00.007+02:00

Po posledním neveselém příspěvku přišla poněkud dlouhá pauza... ono to bude tím, že nejdřív nebyl čas a pak zas nebylo co psát. Zvládla jsem jak maturitu (za 8) tak FCE (za A), ale to jsou takové docela suché údaje a byl by to věru krátký příspěvek, kdybych to měla napsat jako aktuální věc. A stejně už to většina lidí věděla hned v den složení zkoušky.
Možná bych sem měla hodit něco sentimentu ohledně staré školy, jak těch šest let ovlivnilo můj život a kdesi cosi... ale nějak se mi do toho nechce. Učení mi chybět nebude, s přáteli jsem se určitě neviděla naposledy. Horší to bude se sborem. Tam bylo víc lidí než ve třídě, takže bude těžké se s nimi všemi shledat a, narozdíl od učení, ZPĚV mi chybět bude. Už jsem se o tom tady rozepisovala, ale nemůžu si pomoct. Šest let, to je skoro třetina mého dosavadního života, šest let co jsem chodila do sboru, týden co týden. Mám za ten sbor trochu i pocit zodpovědnosti. Ani nevím přesně v jakém smyslu, jestli jako se cítil Nobel zodpovědný za dynamit, nebo se cítí rodiče zodpovědni za dítě. :-D Začínali jsme jako maličký sboreček, ze kterého většina lidí po prvním roce odešla, protože odmaturovala. Piplali jsme se na zkouškách v počtech jako 7, 9, 3 (to vždycky těsně po vystoupení, nikomu se hned zas do sboru nechtělo)... ale odvedli jsme ohromný kus práce, a nikdo to nevidí líp než já, protože jako jediná mám v paměti celý průřez sborové činnosti od začátku až po přítomnost. Poslední tak asi dva roky mám pocit, že sbor to vážně někam dotáhl, že máme úroveň, že jsme dokázali, že se umíme zlepšovat. Ale teď ke konci přišlo zklamání z odchodu několika dobrých členů a s ním mírné vystřízlivění. Za dva roky bude mít po maturitě třída, jejíž žáci tvoří v našem sboru VELMI podstatnou část (prakticky všechny mužské hlasy plus důležitá část děvčat, a to nejen co do kvantity). Začínám se děsit možnosti, že to můj zlatý sbor neustojí. Budou tu znovu tací, kteří budou chodit na zkoušky v sedmi lidech? Udělali jsme si dostatečné jméno, aby vždycky přicházeli noví a noví zpěváci? A pak se do toho vkrádají sobečtější otázky, budou tu aspoň ještě pár let lidé, kteří mě budou vítat zpátky, budou na mě ve sboru pamatovat? Nebo dokonce, budu lidem chybět???
No, raději přestanu, než se tady rozbulím, to už se mi kvůli sboru párkrát stalo. Nostalgie je potvora. Ale stejně moc veselého tady asi nenapíšu, teda aspoň z mého úhlu pohledu. Nepojedu do Irska, protože mě už poněkolikáté chytla noha a nemohla bych zaručit, že bych tam mohla pracovat podle nároků na mě kladených. Z mnoha přihlášek co jsem dala mi přišlo zatím z Brna, že mě neberou, protože mám z testů percentil 86,37 a oni berou kdesi od percentilu těsně pod devadesát. Ale odvolání jsem stejně poslala. Akvárium ruším, protože budu v létě někdy u moře a po létě počítám, že budu na výšce, tak jsem rybičky přenechala dobré duši, já jí za to děkuji a ta (/ten) duše ví, že se jedná o ni (/něho). Jinak bych je musela utopit, to je přece hrozné, ne?
Ale aspoň budu chvíli u moře. Nejspíš to bude Kréta, to je přece kouzelný ostrov. Měla jsem o ní i seminárku (zájemci o tuto vysoce odbornou studii nechť se ozvou do komentářů pod příspěvek ;-) ). A v září nejspíš pojedu do divadla na Pratchettovu Maškarádu, na to se taky moc těším. Teď jen někam se dostat na výšku a možná k něčemu nakonec budu, navzdory všem důkazům o opaku.
Něco vám poradím, pokud chcete člověka vylekat, zkuste mu nepozorovaně hodit kostku ledu do dřezu zrovna když tam v horké vodě umývá nádobí. Dnes mi to udělal táda a málem jsem z toho měla smrt, když jsem v té teploučké vodičce nahmátla tu příšerně studenou věc. Brr!
Ještě sem dám recenzi na film, pro všechny co o něm ode mě ještě neslyšeli ani ho neviděli, Stardust (česky Hvězdný prach), sice fantasy, ale myslím, že tenhle film se hodí i pro ty, co tomuto žánru neholdují. Dnes jsem to viděla po několikáté, je to krásná pohádka pro dospělé, film vyloženě milý, originální zápletka, vtipné i napjaté scény, skvělé postavy a obsazení. POZOR, SOUTĚŽ: KDO SE NA FILM PODÍVÁ A UHODNE MOU OBLÍBENOU POSTAVU, DOSTANE LÍZÁTKO! Neváhejte, jen do sledování!
A jelikož už je pozdě, budu končit. Snad už to tu teď nebude tak mrtvé, budu se snažit psát častěji, ale to byste mi sem taky mohli dát na oplátku pár komentářů, co říkáte?

A na konec slíbená další část pohádky!

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Íhahá!"
To je koníček!
Není to má kravička.

Jak vidíte, děj nabírá na obrátkách, nechám vás až do příště napnuté, hledač kravičky se nevzdává!

Tom, 20. 8. 1997 - 14. 4. 2008

2008-04-14T20:34:00.012+02:00

Byl to ten nejhezčí a nejhodnější kocourek, co kdy žil, a nikdy už takový nikde nebude. Přála bych si, abyste si ho mohli pamatovat jako já...

Nezapomenu, Tomíčku...

Kuřecí příspěvek

2008-03-22T16:57:00.009+01:00

Tak, Vendulko, tady máš ta svoje kuřatiska. Sama jsem je... no, nevyseděla, ale alespoň můžu říct vypiplala. Ale nemůžu zaručit, že jsou to biokuřata, protože nevím, nakolik je Malování ve Windowsech ekologické. Podle šilhání toho horního soudím, že byla dovezena od Černobylu, ale buďme rádi, že mají každé jen po jedné hlavě a dvou nožičkách.
Zase tu máme Zuzanku, ale už by vás asi nudilo číst jak jsem z ní nadšená, to najdete v posledním příspěvku. Tak si najdu jiné téma. Třeba... to ne, to se nehodí. Nebo... na to jste moc mladí. A co... ne, na to jste moc staří. Už vím: jestlipak jste mi dobře drželi palce obě minule zmíněné soboty? Přes týden jste na to kašlali, to vím, protože jsem kašlala já, a taky jsem měla rýmu, jen ještě nevím, kdo z vás to způsobil. Ale výsledky FCE dostanu až 2. května (!), což je za ty peníze servis jak šilhavé kuře. Jestli to nemám, někdo z vás nedržících palců to odnese, jen co zjistím, kdo nedržel. Máte jen štěstí, že minulé úterý jsem přes nemoc odzpívala se sborem vystoupení bez většího kiksu. Za to budu možná milosrdná. Už jen proto, že to možná bylo moje poslední vystoupení s naším sborem, i když upřímně doufám, že se do maturity ještě něco stihne.
Ach jo, sbor. Šest let tam člověk chodí, všechny hlasy vystřídá, piplá si to pomalu jako dítě... sleduje, jak roste počet zpěváků (byly časy, kdy jsme se na zkoušce sešli i tři, to hlavně po vystoupení kdy se nikomu nechtělo...), vyslouží si post asistenta (čestný, do vysvědčení mi to nikdo nenapíše), no a když už je nás tolik a jsme tak dobří, najednou je druhé pololetí maturitního ročníku a člověk začíná počítat kolik zkoušek se sborem ještě zažije, než se s ním bude muset rozloučit. Řeknu vám, kdyby mi někdo nabídl možnost, že když odmaturuju dvakrát (nebo i třikrát) místo jednou, zaručí mi, že se každý týden i po matuře dostanu do sboru na zkoušku, vzala bych to bez zaváhání. Jsem z toho více nesvá než ze samotné maturity, jen z toho, že už tam s nimi nebudu. Co budu bez nich dělat, jak se bude dařit jim? Bude mi smutno. Bude jim smutno? Měli jsme krásné písničky- jaké asi budou ty nové? Umoudří se ti upovídaní, začnou pravidelně chodit i flákači? Kolik bažantů se k nám připojí napřesrok? Ach jo, dost, nebudu sentimentální už v březnu, to se nehodí.
Ještě jednu fotku, ta je dnešní, už podruhé kvete druhý šlahoun u té mojí kytky v akváriu, poprvé jsem to nestihla vyfotit než se večer zavřel, dneska jsem to ještě chytla včas. Nezapomeňte na to kliknout a podívat se na to zblízka, jak jsou ty okvětní lístky zvláštní. Fakt se tak třpytí. Naučila jsem se na tom, jak přetáhnout fotky z foťáku do počítače, což je pro mě nadlidský výkon, protože mě elektronika nemá ráda a dělá mi naschvály.
Tak, děcka, a na dobrou noc zase kousek pohádky. Jistě najdete podobnosti s tou první. Začneme od začátku knížky:

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: "Beé!"
To je ovečka!
Není to má kravička.

Příště se dozvíte, jak pátrání pokračovalo. Nicméně co čekat od člověka, kterému trvá tři řádky než rozpozná ovci od krávy, že? Ale nechci vás zahltit, tak vám to budu psát hezky postupně. ;)
Dobrou noc, ať vás šilhavá kuřata štípou celou noc.

Už jsem tu zas.

2008-03-03T14:15:00.010+01:00

Ta kytka v akváriu mi zase vyhnala ten divný zelený klas, tak tam budou trčet dva. Až pokvete, zas vám ho vyfotím. :)
Byla tu skoro na týden Zuzanka. Přišlo mi chvílemi líto, že si na miminko musím ještě pár let počkat. A pak jsem zase byla ráda, že ještě žádné nemám, to když jsem si sečetla kolik toho taková maminka naspí. Ale to stvoření je kouzelné. Krmila jsem, vozila, uspávala, bavila... a bylo mi u toho hrozně fajn. Ať ten malý drobeček udělá cokoli, nedokážete se zlobit, nedokážete se ani rozčílit, je to malinké a hledí to na vás s naprostou důvěrou, protože tomu ještě nikdo na světě neublížil. Mít v náručí děťátko je jako mít v náručí zázrak, člověk by se na tu malinkou hlavičku pořád díval a udělal by pro ni cokoli. Jestli je to tím, že se ve mě vzbudil mateřský instinkt, nebo pro osobní kouzlo malé Zuzanky, to nevím. Ale strašně moc se těším, až zase přijede na návštěvu.
Poprvé a podruhé v životě jsem dělala palačinky. Je to veliký krok v životě a musím se pochválit, byly dobré. Kdo jste ještě nedělali palačinky, musíte se na to psychicky řádně připravit. Palačinky jsou umění. Ale ona je stejně určitě většina z vás už dělala. :)
Tuto sobotu a příští sobotu mi všichni budou povinně držet palce. Kdo ne, je synem-dcerou (nehodící se škrtněte) smrti. Až nyní, když jsem si po odeslání všech přihlášek na výšky a dokumentů k au-pair pobytům oddechla, že mám chvíli volno bez lítání po všech čertech, zjistila jsem, že mám v sobotu FCE. Ještě jsem na to ani nesáhla, to víte, únor, okurková sezóna. Budu se na to muset připravit za tento týden.
Ale jsem si jistá, že když mi budete správně držet palce, nic se mi nestane. A když se stane, tak JSTE SPRÁVNĚ NEDRŽELI PALCE!!!
Takže se jdu dívat na angličtinu, když budete hodní, řeknu vám příště legendu o indiánském kmeni Werfugarwee, ale jen když budete opravdu hodní!
PS: Všimněte si, že ty dvě bludičky nahoře u názvu blogu se na vás dívají kamkoli jdete. Jako ty slavné obrazy. ;)
PPS: Příště tu možná bude i ta "malůvka dvouch kuřatisek" co byla zmíněna v posledním příspěvku, protože se po ní ptala má milovaná sestra. :)

Zuzanka, berle a akvárium + kulturní koutek

2008-01-28T21:10:00.003+01:00

Tak tohle je Zuzanka. Krásná, viďte. Prý někdy spinká jako já (tj jako upír v rakvi, s ručičkama křížem přes hrudníček), to dítě má vážně vkus, že je taky po mě. Minulý týden jsme se za ní a za Adélkou byli podívat, je to tak mrňavé, že jsem si to nedovedla představit. A krásně na nás poulila velká modrá kukadla. Uvidíme, jestli jí ta barva zůstane, nebo jí oči zhnědnou. Ponosila jsem si ji (prý nemám říkat, že jsem si ji pochovala, lidi to mate, říkají jistí zlí jazykové) a ona u mě byla krásně spokojená a usínala mi v náručí. Je to krásný drobeček…
Od úterka nemám berle. Je to úžasná změna, protože ruce, kterými jsem berle dříve držela, teď můžu užívat k různým věcem, hlavně k tomu, že si můžu sama přenést věci z místa na místo. Dříve jsem si byla schopná uvařit oběd, ale donést si talíř ke stolu jsem nemohla. Tak jsem toho rovnou využila k vyčištění svého akvária, tedy alespoň vody a filtru, stěny oškrábu jindy. Akvárium se mi za to odměnilo. Už delší dobu z něj roste šlahoun, byl to nejdřív klásek, ale pak se rozděloval po kolínkách, vyrostl tak 30 cm nad okraj akvária, opřel se o stěnu a po mé údržbě začaly z kolínek vyrážet listy a kuličky na šťopkách, tedy poupátka, no, ono se to těžko popisuje. No a dneska jsem se vrátila ze školy a, světe - div se, z jednoho z poupátek je krásný květ a jinde se další květy chystají. Už je to podruhé, co mi kvete v akváriu kytka, bohužel tu první, jinou, jsem nezdokumentovala včas.

Tady je alespoň ta aktuální, pochvalte mě, jsem já to pěstitel. :)
A nesmím-říct-komu-ale-ta-jistá-to-ví-že-je-to-ona děkuji za tu písemku ze ZSV. A Hance za matiku. To jen pro zasvěcené.
A teď ukolíbavku:
„A kde že je moje búhovado? Je totok moje búhovado? Robí to „píp!“. To je fták-kuřacko! To nejni mý búhovado! … A potem je tu taková malá malůvka dvouch kuřatisek.“
-Rob

Jsem netrpělivá a tak přeskakuju z tématu na téma.

2008-01-21T16:06:00.002+01:00

A jsem jako na jehlách. Adélka, švagrová, je v porodnici a já už možná dneska budu poprvé v životě tetou. Teda, to jsou vám nervy... Nejspíše to bude holčička, Zuzanka, ale třeba to bude taky kluk Kryštof, tak se necháme překvapit. To bude... Škvrňátko malé, já se na něj tak těším. Budu mu zpívat ty srandovní písničky, jaké nám zpívali Filip s Vendulou když jsme byli malí, a ono bude růst a bude se kolem batolit. A až bude začínat mluvit, Ondra to mrně naučí říkat brrky krrky. Jejda, to se těším.
Měla bych se něčím zaměstnat, ať jen neposkakuju na židli nedočkavostí. Měla bych možná dokončovat náš film, ale nějak se mi to teď zdá fádní, když pořád myslím na prcka. Nebo bych se měla učit... Hmm... tomu dneska věnuju asi jen nutné minimum času, nic bych se takhle nenaučila. Tak asi proto píšu do blogu, nemám nic lepšího na práci. ;)
V rámci příprav na možnou au-pair práci v Irsku o letošních prázdninách jsem si vyžádala reference a materiály a fotky od všech lidí, co jsem jim kdy alespoň vzdáleně pomíhala s dětmi. Scházejí se krásné věci. Třeba tohle je léto 2006, ty děti jsou... ehm, myslím, že se tomu svazku už snad ani nijak neříká, prostě je to vzdálená rodina. Jsou z Čech a v létě u nás

byli na prázdninách, zlatíčka to byla, četla jsem jim Zahradu a oni pak celé dny běhali a křičeli "Vy smetáčci, vy rohožky, vy kbelíčci, vy lopatičky...!" Inu, kdo nezná Zahradu, nepochopí. :) Chodili jsme po procházkách a hráli stolní hry a pokreslili každý volný papír a udělali spoustu figurek z plastelíny (viz fotka). Snad je zas někdy uvidím, jsou to super děti.
Fotky z Čendíkovy hry na kouzelnické zkoušky bohužel nemám v elektronické podobě, ale stejně byla noc a těch fotek moc není. A beztak by vás to ani nezajímalo. :P Raději si přečtěte dobrou knížku! Teď jsem zrovna dočetla Svobodnej národ (Pratchett, to už jste ode mě museli slyšet i vy barbaři, kteří ho neznáte), začínám Klobouk s oblohou a ohromně se bavím.
Tak, a to už by pro dnešek stačilo, co říkáte.
Jdu zase poskakovat nedočkavostí.

Edit: Při sledování Večerníčku k nám dorazila radostná novina, je to Zuzanka, míry, váhy a okolnosti dodám později. JSEM TETA!!! :D Volejte sláva a 100 dní se radujte!!!

Proč???

2008-01-20T19:42:00.001+01:00

Ráda bych začala nějakou tou otřepanou frází jako "po dlouhém nátlaku přátel..." nebo "už dlouho jsem se chystala...", ale nemůžu. Zničehonic mi dneska odpoledne při učení přeskočilo v hlavě a chtěla jsem blog. A když jsem zjistila jak jednoduché je ho mít, nebyl důvod otálet. Nejdéle pak trvalo vymýšlení jména blogu. Tady mě musela povzbudit múza, tedy musel, byl to totiž Pavel co byl zrovna online a za dvě papírové lodičky (co mu musím někdy složit, ještě je nemám) mi slíbil poradit. Když byla i tato překážka překonána, mohla jsem si říci "mám svůj blog". Řekla jsem si to dokonce s notnou dávnou pýchy, jelikož jsem člověk nacházející se na válečné stezce s technickými vymoženostmi a jsem ráda, že umím ovládat alespoň svůj mobil. Což je s podivem, jelikož má rodina má s počítači mnoho společného, u někoho je to zaměstnání, u někoho koníček, u někoho obojí. Dost však o rodině, mám svůj blog.
Teď jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží předsevzetí, že sem budu vlastně i psát. Ale už mám skoro odstavec a dva řádky a není to nijak zvlášť únavné, tak to třeba nějakou tu dobu zvládnu. Třeba přijdou i příspěvky delší, ale nechci zbytečně slibovat, to se uvidí časem. Kdo mě zná, ví, že jsem lenoch. ;)