Jak by řekl Růžena, o5 z5.

Tak jsem zase tady. Vím, už je to hrozně dlouho, vím, už dlouho slibuju příspěvek… ale nějak buď byl čas i chuť, ale nebylo co napsat, nebo bylo co napsat a chuť by taky byla, ale zase nebyl čas, no a jindy zase bylo co psát a i čas by se našel, ale popadl mě záchvat lenosti a nenapsala jsem nic. Tak píšu teď, a za odměnu máte víc obrázků než obvykle.

Tak, nejdřív škola. Je to moc dlouhé na podrobné rozebrání, tak to zkrátím na „není to moje chyba“ a „opakuju prvák“. Dodala bych k tomu, že za to určitě můžou ti, co špatně drželi palce, a jestli zjistím kdo to byl… tak budu zlá. Pro další informace o tomto problému mě můžete kontaktovat, tím bych to ukončila.

No, a pak prázdniny. To už bylo jinčí kafe. S bratrancem Yodíčkem a s Drahou Polovičkou jsme vyrazili na tábor k česko-polsko-německému trojmezí, s těmi dětmi, co jsme s nimi jeli na horochatu na jaře. V celotáborové hře nás legendární vykradač hrobů Indiana Jones vzal na exkurzi starými civilizacemi v cestě za bájným pokladem. Byl to první tábor, na kterém jsem nebyla jako jedno z dětí, a bylo to super. Ať už jsme si z hlíny plácali svá jména v egyptských hieroglyfech, hrabali se zlatem Inků (a smývali ho z bratrance pokřikujícího před dětmi obscénnosti jako "Nechť Virakoča zařídí, aby ti uhnil tvůj smrdutý penis!"), bojovali s piráty, stopovali své druhy, které unesli indiáni, nebo dolovali a slepovali čínský porcelán, vždycky byla spousta legrace, a zřejmě jsem nebyla jediná toho názoru. Na konci tábora se několik dětí dalo slyšet, že by tam zůstala ještě mnohem déle. Ráda bych tímto pochválila družstvo hnědých (kterým jsem od začátku fandila), kteří byli zprvu pořád poslední, ale nakonec tak zabrali, že celotáborovou hru vyhráli (nasbírali a odevzdali největší počet táborového platidla, hliněných mincí zvaných indies). Vytkla bych jim snad jen, že když mi měli v druidském lese uvařit lektvar na těžkou otravu, nejen, že mě okřikovali a nakonec mi dali i roubík, když jsem v nelidských bolestech sténala na zemi, ještě nepoznali ani listy jahodníku a nechali mě bídně zhynout. Ale mrzelo je to tak, že mi ještě toho dne postavili na osudném místě krásný pomníček, takže jim odpouštím.

Na konci tábora jsem učinila s Polovičkou odvážnou výpravu. I přes protivný kotník jsem se rozhodla následovat děti na Hvozd, tedy kopec (nebo horu? hmm...) poblíž tábora. Děti šly složitou trasou podle fáborků s úkoly mimo normální cesty, před kterou jsem byla varována, že je i pro zdravého náročnější, tak jsme se vydali po obyčejné cestě podle instrukcí, že na křižovatce máme z modré značky odbočit na žlutou. Jdeme si teda po té modré, a najednou žádné značky, nějaká křižovatka, ani náznak modré nebo žluté. Tak jdeme nahoru. A pak zase nahoru. Pak zase, už lehce zarostlým a ne moc vyšlapaným chodníčkem podle neotřesitelného přesvědčení, že když půjdeme pořád nahoru, nakonec se dostaneme na vrchol. Pak jsme narazili na barevné fáborky a usoudili, že to by poblíž mohl být vedoucí zadávající úkoly (v případě, že ještě neprošly všechny děti), a šli jsme kousek po nich. Vedoucí nikde, ale bylo nám líto se vracet, tak jsme šli po těch našich fáborcích, načež jsme museli projít nejdříve nerovným lesním terénem plným kořenů a kamenů a nakonec vylézt prudký svah po kamenech. Až nahoře jsme se dozvěděli, že to byla nejhorší část trasy. Ach, jsem na sebe pyšná. Cesta dolů byla horší. Kdo má nebo někdy měl něco s nohama, ten ví, že cesta nahoru nebolí nikdy tolik jako cesta dolů. Ale Polovička a Růžena mě každý z jedné strany podrželi, tak jsem se do tábora dokonce i vrátila. :) Když tak na to vzpomínám, taky bych tam ještě s radostí zůstala. A ty děti mi chybí. Teď jednu víkendovku s nimi zmeškám, musím být doma, ale určitě je ještě někdy uvidím, a už teď se na to těším.

Další velká věc letošních prázdnin byl výlet do Irska za sestrou, rovněž s Polovičkou. Bylo tam nádherně. Celá země je zelená a bečí. Každý travnatý svah a každé políčko je bílé puntíkované, a kde není zelená tráva, tam je fialový vřes, který barví všechny hory, protože jim tam na horách nerostou stromy tak jako nám. A když někde les je, je hustý a není tam vidět ani na metr, stromy jsou obtočené břečťanem a v neprostupné změti korun se perou o světlo. Podobný les musel Tolkien vidět, když vymýšlel Fangorn. Koupali jsme se tam v moři, a to s tuleněm, který si nás z povzdálí prohlížel a potápěl se a zase vynořoval různě kolem nás. Asi se bavil, jak se po něm vždycky rozhlížíme, když se potopí. K mému zklamání jsme si nepohladili ani jednu ovečku, protože jsou plaché. Zato jsme si hladili kozu a kůzlátko, které se s námi kamarádily na našem výletě na západní pobřeží. Dali jsme jim chleba, ale hned chtěly něco lepšího, tak dostaly sladké scones, a ty jim taky nebyly dost dobré, a hned šmejdily, cožeto v tom kufru ještě máme k jídlu. Jsou mazané, tyhle kozy. Taky jsme viděli hrozně širokou a dlouhou pláž. Není tak neobvyklé vidět pláž, po níž můžete jít podél moře kilometry, ale tohle bylo jiné, tady jste po té pláži museli nejmíň kolimetr ujít směrem K MOŘI než jste vůbec meži pod nohama mokro! Taky jsme viděli překrásný vodopád, a několik irských řek, které se vyznačují tím, že jsou rašelinou (které je tam všude plno, prakticky je tam jen pár centimetrů hlíny a pod tím ložiska rašeliny) obarvené do sytě hnědé barvy. Vypadá to, jako by jim v řekách teklo to jejich tmavé pivo Guiness. Viděli jsme kde bydlí Enya a nakoukli jsme na nějaký festival, kde sice hráli divnou hudbu a byla hrozně hlasitá, zato tam byly stovky stánků s jídlem z nejrůznějších koutů světa, které voněly a lákaly a my jsme slintali a všechno to okukovali. A ještě spoustu a spoustu věcí jsme viděli, to se ani vypovědět nedá. Jen jsem nechala svůj Prsten na řetízku v úžasném a luxusním a dokonalém BnB u paní Ethny, která nám ochotně druhý den volala, že ho našla a slíbila, že ho pošle poštou sestře. Tak mi ho pak přiveze. Ale mám na tuto dočasnou ztrátu náplast. Pár dní po příjezdu jsme šli se sestrou a jejím přítelem do nějaké místní hospůdky, kde na každém stole ležela hromádka papírků s nápisem, že se na volná místa níže máme podepsat a napsat číslo a s dvěma eury odevzdat číšníkovi pro účast na nedělní loterii. No co, nikdy jsem nesázela, tak jsem se podepsala, napsala sestřino číslo (irské) a s dvoueurovkou odevzdala. A co myslíte, že mi sestra v den našeho odjezdu z Irska volala? Normálně jsem za svá dvě eura vyhrála €151! Tomu říkám dobrý obchod. Bylo to povzbuzení při smutném odjedu, i v Irsku bych nejradši zůstala ještě mnohem déle. A ani si ho nemůžu doma sladce připomenout, ty jejich skvělé brownies tady neprodávají. :( Ale aspoň z nich neztloustnu. ;)

No, to už je snad skoro všechno. Ještě obvyklá pohádka, abyste vůbec usnuli!

Kdepak je má kravička?

Je tohle má kravička?

Dělá na mě: "Bububububu!!!"

To je Školní Rok!

Není to má kravička.